Ještě o filmu
Někdy když se dodívám na nějaký opravdu hodně dobrý film, mám najednou z ničehonic stav neklidu v duši, neboli splín. Mám z toho většinou pocit, že jsem v ten moment strašně všemu otevřený, že všechno vnímám citlivěji, opravdově. Někdy se sám dokonce cítím jako herec i v životě, který ve filmu nejenom hraje a zároveň ho promítají živě v kině ostatním. Jako kdyby ve dvou dráhách sprintoval jeden závodník. Je to zřejmě malé rozdvojování osobnosti, kdy na jedné straně žijeme a chováme se tak, jak se to skutečně nosí, se všemi přetvářkami a kompromisy a na druhé straně přitom víme, jak bychom měli či chtěli žít a chovat se doopravdy. Většinou se s těmito ujetými myšlenkami dostaví zároveň vnitřní pocity lítosti nad symbolikou věcí, které s filmem ani dějem nemají absolutně nic společného. Vjem dobrého filmu probouzí a spouští morální tykadlové čidlo, výčitky za celé lidstvo, strach z válek, nemocí a já nevím, čeho ještě možného. V televizi dávali dokument o mládí nějakých bratrů, v obraze běžely fotky z alba, které jsou strašně staré, je tam obrázek dědy, mluvené slovo říká, že děda našel jednomu z bratů ve velké kaluži holínku. Pak ten děda usnul únavou v ložnici oblečený a jeden z těch kluků sedí u něho a pozoruje ho... Děda se probere z chvilkového spánku a povídá: tys myslel, že jsem umřel, že jo? Když jsem to poslouchal, cítil jsem ohromnou srdečnost, tah na bránu toho klasického příběhu, bez toho, že bych podezíral autora, že si to na nás vyloženě vymýšlí. Litoval jsem najednou sám sebe, že vůbec nic neumím a že to vše, co píšu nemůže být nikdy tak dobrý, jako třeba právě ten popisovaný dokument. Bojím se, že se třeba budu opakovat v textu, že jsem už vyprázdnil všechna témata a že nejsem dostatečně dobrý autor, abych ze sebe sypal moudra, nebo cokoli, co by se pak alespoň dalo zužitkovat. Nakonec jeden příklad za všechny. Koupil jsem si diktafon, že nahraju pro syny nějaké své vzpomínky. Začal jsem o muzice, o kamarádech, o práci, o městě ve kterém žijeme ap. a namluvil jsem asi 20 pasáží. Pak jsem přidal asi dalších 6 a chtěl jsem si to poslechnout. Jenže ouha. Když slyším svůj monotónní hlas a ten hroznej styl svého mluvení, spíše hučení, nemohu to sám poslouchat a nevydržel jsem ani to celé přehrát. Pak jsem našel sílu a asi 6 statí jsem si poslechl. Myslel jsem si, že bych něco z toho použil do své knihy, ale když jsem zjistil, že to je všechno zase splácané dohromady, vzdal jsem to. Nedá se to rozplést. Pak jsem začal psát tenhle svůj výtvor a na něco jsem si z toho povídání vzpomněl. Tím se dostávám k dalšímu pocitu, o kterých tak rád a s gustem píšu. Najednou mi přijde, že vlastně těch témat na psaní moc nemám. V podstatě k tématu se už vztahuje začátek této kapitoly. Dodívám se na film a jsem z toho strašně chytrej do té doby, než zasednu k psaní a zjistím, jak je to těžké formulovat myšlenky. V ten moment se podívám na světlou dřevěnou smrkovou stěnu v ložnici na chatě, kterou osvěcuje lampička a najednou mě znovu zaplaví ten pocit neskonalé a věčné krásy (vím, že jsem o tom už psal, nemohu si však pomoci)! Ta nová stěna je ve světle lampičky úchvatná pro oko, úplně hřeje a dobíjí baterie a budeme ji obdivovat určitě ještě hodně let než ztmavne, poškrábe se, ztratí lak, než uběhne prostě nějaký ten čas a bude hodně opotřebovaná. To se ale nedá říci o formování myšlenkových pochodů třeba i vzpomínek, poznámek, které musí být jasné, stručné a hlavně, neopakující se. Těch opravdu zajímavých témat může být třeba 10 či 100, dobrý autor však klidně pouze z jednoho udělá knihu. Mám čas, na to produmat si souvislosti toho, co chci vše napsat. Mám čas dělat si poznámky a z nich pak čerpat. Místo toho se však děje něco absolutně jiného než jsem chtěl. Už bych s tím psaním nejraději praštil, ale v koutku duše stále věřím, že to ještě dokážu seskupit a zkorigovat k sobě tak skvěle, aby to bylo co nejlepší. Po těch zmíněných filmech s nějakou tou vážnou tématikou o životě, které mají silnou výpověď, se mi třeba začne stýskat po dětech, najednou je mi například něčeho líto, najednou je mi po někom smutno. Prostě pracuje psychika. Nakonec jeden postřeh. Ťuk, ťuk... proto se také asi filmy točí, aby rozproudily hladinu klidných řek. Posléze se rozpoutá vášnivá vlna diskusí a hádek, no a pak je pravdou, že film splnil svůj účel.