Úvod II...
Pozoruju své prsty na klávesnici, nejdříve jen matně a rozmazaně, pak najednou začínám znovu vnímat. Jako bych předtím tvrdě spal - otřepu se a pak civím na monitor. Jaké “Ahoj, já jsem vaše druhé já!” Co to k sakru je? A už je to tu zase. Zmatek v hlavě, chaos plusového i mínusového já, chvíli to trvá a pak se vše najednou uklidnilo a rozřešilo. Konečně jsem všechno pochopil. Jenom nevím, co na to říct, jak se k tomu postavit, jak reagovat. Vždyť já ani v nejmenším netuším, proč si vybralo mé i vaše nebo-li naše společné druhé já zrovna mě abych něco psal? Naše druhé já nás lidi má přeci všechny už dávno přečtené, tak o čem ještě psát? Navíc proč zrovna já a ne třeba občan Havel nebo Bára Nesvadbová, Ivan Klíma, Halina Pawlowská nebo Bohouš Josef, Kotvald a Hložek... Nakonec jsem se rozhodl. Zkusím to a budu psát. A tak tedy začínám po druhé s psaním své knihy knih a myslím na své druhé já, jak mě v duchu přemlouvalo a říkalo mi: “Vždycky máš po nocích takovýho elánu, stále se to všechno v tobě bouří, stále něco vymýšlíš, zkoušíš. Pozoruju tě dlouhá léta, vždycky jsi přeci chtěl napsat o všem a o ničem, o svých vnitřních pocitech, jindy o muzice, o lidech kolem tebe, o střechách v ulicích... To jsi přece psal mailem i ostravskému bardovi Jarkovi Nohavicovi, že to jednou uděláš, tak co ti v tom brání?” Dobře tedy - je rozhodnuto! Budu reprezentovat vzorek jednoho z nás lidí, průměrného středoevropana, otce dvou dětí, trochu básníka a trochu muzikanta, snílka, trochu podnikatele a kdoví koho ještě a pak se prostince uvidí, zda to stálo za to nebo nikoli. Nechci zklamat důvěru ostatních lidí v naší milé malé zemi, ani v Evropské únii, ale ani ostatní lidičky na celém světě... Uklidnilo mě nakonec, že se to mé “pidipsaní” do světa stejně nikdy nemůže dostat. Nakonec jsem chtěl tak jako tak začít psát jen pro sebe na památku, tak budu psát prostě a jasně pod veřejným dohledem.
Jo a začnu tím, co mě napadne jako první! To není přání, to je má podmínka!