Víkend končí...
Vždycky, když končil víkend a mělo se jít do práce míval jsem z toho divný pocit. Nemohl jsem se toho zbavit, a když jsem se v noci probudil ještě jako svobodný mladý muž, díval jsem se z okna paneláku do nočního města a hledal rozsvícená okna. Když se někde svítilo třeba v půl třetí ráno, bral jsem to jako že budu mít druhý den štěstí. Zošklivoval jsem si návrat do stereotypu práce po víkendech strávených s partou kamarádů, a když jsem se oženil, stejně jsem se toho nemohl zbavit. Neměl jsem rád konce prázdnin, vánočních svátků, dovolené ap., a naopak jsem byl neskonale šťastný, když jsem mohl být třeba marod a něco si doma dělat. Jak šel čas a došel jsem k životnímu kroku po revoluci s podnikáním, zahodil jsem ty pocity strachu a těšil jsem se, že si organizuju život sám. Někdy to bylo složité, plnit zakázky, shánět papír až z Německa, udělat výplaty, ale pocit, že jste svým pánem mě tak nějak uspokojoval, protože jsem za svou námahu měl zaslouženou odměnu, o které jsem si mohl opět sám rozhodovat. Tím, že jsem byl “bohém”, jsem více lpěl na volném čase pro rodinu a tak jak už jsem zmiňoval, hodně jsme si užívali a během prázdnin si vybírali třeba třikrát nějakou dovolenou po týdnu. Ten strach ze vstávání v mládí byl zřejmě způsobený tím, v jakém prostředí jsem byl. Ať už v učení nebo v práci v tiskárně do revoluce jsem byl mezi lidmi, kteří na mě špatně působili. Mistr tiskař byl člověk, který hodně šetřil a vedl zvláštní filozofii většinou přepočítanou pouze na další peníze, druhý mistr byl už tehdy podnikavý, také mírný opilec, který podlézal šéfovi tiskárny, inteligentní šéf sice nábožensky založený, ale když mohl, připsal si nějakou tu brigádu, že odpoledne tiskl na strojích, aby měl vyšší plat. Kolem toho pár ženských kolem padesátky, které prodrbaly svačiny hovory o ničem a o všem, ke všemu pracovní opravdu vysoké nasazení, oproti mým kamarádům, kteří mohli v práci jezdit na houby, dostávali třeba i úplatky, mohli zůstat občas doma a všechno jim to vycházelo a procházelo. Když se pak celá ta sestava tiskárny obměnila a přeskupila do soukromého podniku, vznikla nová parta lidí, kde jsme se všichni znali a byli jsme skoro stejně staří. Dočkal jsem se obratu, kdy se diametrálně změnil chod firmy, kterou jsem navíc najednou řídil sám. V těch časech jsem prožil krásné chvíle. Objednali jsme si třeba malý autobus a jeli jsme se zaměstnancema a jejich dětičkama na hory od naší tiskárny. Na jaře jsme pořádali v přírodní hospodě jednoho zaměstnance, který to měl ještě jako přivýdělek, po práci vítání jara, kde jsme si opékali, něco jsme vypili, pokecali jsme ap. Na podzim to samé. Pracovní svět se změnil a upravil tak, že se udělala práce, která byla potřebná, ale pak se také prožilo něco navíc, prostě jsme si uměli zpestřit tu fádnost, která třeba jinde v podnicích zůstala stále. Tím jsme se odprostili od nějakého strachu z práce a mě přestaly ty nedělní noční návaly z toho, co přijde druhý den ap. Zpětně to vidím jako velké pozitivum a každému bych to přál zažít. Myslím, že zaměstnanci, co v té době dělali v naší tiskárně, se měli fajn a že na to budeme společně vzpomínat. Jiný divný pocit mívám stále, a to pocit třeba po shlédnutí nějakého filmu z mládí. To může být stejně film s Louisem de Funésem o báječných prázdninách, jako seriál Chalupáři nebo stará detektivka s Rudolfem Hrušínským. Padá na mě pak nostalgie. Teď ne z herců, co již nežijou, že tu již nejsou, o čemž už jsem také psal, ale z toho, že to všechno tak rychle uteklo a je to už jen pouhá historie. V ten moment mám vnitřní strach z nemocí, ze smrti, z toho že čas tak neúprosně letí, že už mi je jako tomu Funésovi, kterej byl, když jsme se na to dívali v kinech, pro nás už tenkrát dědek. Nebo to ve mě vyvolává plačtivou euforii, která opět přivolává nostalgii času, kdy jsme byli mladí a bezstarostní, plní očekávání. Je fakt, že jsem si dělal a dělám poslední dobou už dost let co chci, že jsem si nastavil svou cestu životem sám, vyplňuju si tu cestu hezkými zážitky, věcmi o kterých se mi kdysi ani nesnilo. Našel jsem tím naplnění a nenudím se. Je fakt, že jsem ledacos zvládnul jak v pracovním, tak i osobním životě a jsem na to pyšný, ale třeba v současnosti mám pocit, že už nebudu mít nikdy takový elán jako dříve a bojím se toho. Už nemám tolik síly dát třeba dohromady klasické muzikanty na violy a cella k naší muzice, vokalisty do našeho koncertu a udělat něco velkolepého. Je to moc práce a vypětí sil. Na druhé straně bych chtěl ještě něco užít a stačilo by mi sedět třeba jen u chaty a kochat se krajinou. Nechci už mermomocí být v první řadě a být stále viděn. Navíc jsou to všechno obrovské nervy a je to někdy velké úsilí vše zvládnout a nedělat kompromisy. Nevím, nějak se to láme, a když mám možnost občas nahlédnout synovi do hrnce s ingrediencemi jeho vlastních projektů, už se mi nechce zápasit či porovnávat se s někým, kdo je o polovinu let mladší. Sice vím, že to má složité a někdy mě i vadí, jak se to dělá u něho v kapele, nesedí mi někdy styl práce dělání muziky, domluva, laxnost ap., a právě proto při srovnání vidím, jak to má těžké a asi i těžší než já. Jenže on má vše před sebou a já téměř za sebou. Vůbec mu dnes nezávidím a mám ho rád... Ale stejně bych bez své milované muziky asi nevydržel. Člověk má něco rád a dělá to tak dlouho, že je tím propojen a nelze se na to vykašlat. Já stále rád tvořím, ale někdy mám pocit, že už to nemám komu dávat, že to už nemám s kým poslouchat. Užiju si, jak říkám z legrace, svých pět minut slávy na zkoušce, kdy pustím kapele nějakou tu skladbičku, kterou pak třeba nacvičíme a to je tak vše. Konec. Tečka. Navíc mě už všechno, i to, co jsem měl dříve rád, připadá stále více se opakující a dokonce i ta muzika mi přijde, že vykrádá samu sebe pořád dokola po nějakých jdoucích intervalech. Někdy jsem už otrávenej vším tím kolem muziky vůbec. Jenže v tom bude i opotřebovanost a unavenost ze všech těch zažitých předělů a ze všeho toho konání kolem hudby vůbec. Když si pustím mé nejoblíbenější songy, jsem zase na měkko. Doufám, že se dá překonat ta únava i ty pocity a že se vše zlepší. Vše se ale strašně pomalu dává do kupy, nahrávání, nové věci... Jenže také už nám není dvacet let. Poslední pocit bázně je zmiňovaný strach z nemocí, pocit bezmoci či staroby nechané napospas, kdy třeba bývalý ředitel, letec, ministr - je dnes už jen senilním dědkem v nějakém zaplivaném ústavu, kde se dvě dvacetileté holky - sestry baví, jaký byl víkend a při tom křičí na dědka, že když nebude jíst večeři, dají mu studenou sprchu. Kdysi měli němečtí důstojníci schovanou “ampulku” se smrtelným jedem, když je chytili nepřátelé, prostě jen skousli. To by byl lék na tenhle blbej pocit strachu, protože já jsem podobnej tisícům chlapů, které jsem sám občas poznal. Byli to lidé, co nedodržovali žádné diety, kouřili, dávali si pivko, nechodili na prohlídky, strašně trpěli se zubama, protože se báli jít na vyšetření a pak díky tomuhle stylu, prostě odešli ze světa ráz naráz. Nedovedu si představit ležet v nemocnici s vývodem v boku a poslušně se léčit. Bylo by to potupné a vím, že to je špatný názor, ale nemohu si pomoci! Bojím se ucpávání tepen, tlukotu srdce, závratí...... ale vždycky si myslím, že to nějak “přebiju”. Je to sobecké vůči ostatním, ale tohle vše se řeší právě už ve výchově malinkého děcka. To by mělo rádo chodit k zubaři, k doktorovi na prohlídky a tak by mělo být vychováno. Musí si ten návyk nést do života, tak by to mělo být. Já jsem vždycky nerad chodil k doktorovi, pak jsem si zvykl na zubaře, ale pak zase přišla bázeň a skončilo to. Když jsem chodil s tlakem k srdcařovi, dostal jsem prášky, nebylo mi po nich dobře, tak jsem je vysadil a přestal tam chodit. Teď už se bojím, že kdybych se po roce vrátil, vynadají mi jako malému klukovi. Vím, že bych měl brát prášky na ředění krve, že bych neměl kouřit a pít sladké. Říkal jsem si: do padesáti nebudu chodit na prohlídky, ale pak už budu brát ty prášky i navštěvovat ty prohlídky. Padesát mi bylo a zase bych řekl, tak jo, ale až za pět let... Sečteno podtrženo, co dodat? Je to prosté. Budu mít buď štěstí a nějak to přežiju, nebo ne! Bojím se a o tom byla tahle kapitola. Po korektuře musím napsat, že na tlak si denně půl prášku beru. Pomáhá mi to. Posledním pocitem bázně, je bázeň o blízké, které máme rádi. Jsou to pocity, aby se děti měly dobře, aby jim nikdo neublížil, aby se jim nikdy nic zlého nestalo. Ty pocity znám, jdou od školy a trvají i pak, když se děti rozprchnou do svých životů. Na závěr bych chtěl napsat, že mi odešel táta na věčnost před 6 lety. Dodnes jsem se s tím nevyrovnal a je mi občas smutno. Jsou to pocity, které jsem neznal do 40 let života, když někdo odešel blízký před tím, vždycky to zastínilo třeba narození dítěte a starosti kolem, prožívali jsme své intenzivní mládí ve své rodině a nikdy jsem nedostal takový zásah, jako právě, když odešel táta. Chybí mi, i když jsem si spolu docela užili a prožili spoustu hezkých chvil. Ahoj tam nahoru, tati!