Čas vánoční...
Je vánoční čas. Dva dni před rozdáváním dárků pod stromečkem a dokonce venku na polích a lukách, v ulicích města, na zahradě před naším domkem, na náměstí z druhé strany, je sníh. Vždycky když je poslední pracovní týden před vánocemi a pak, jako letos, ještě skoro týden volno, mám nejkrásnější pocity na duši za celý prožitý rok. Je to pocit radosti z tak dlouhého, pro mě nekonečného volna. O prázdninách v létě si dovolenku vezmeme s manželkou samozřejmě také, ale díky našemu podnikání, to nejde třeba mít tři neděle v kuse a užívat si absolutní zapomnění na pracovní povinnosti. Za dobrých časů podnikání, jsem tohle umožnil občas několika našim zaměstnancům, kteří si chtěli vzít k dovolence ještě neplacené volno. Mé dobro bylo po zásluze stejně potrestáno, protože když si zaměstnanec vezme neplacené volno, musí si ze zákona z něho platit nemocenskou, takže jsme s tím měli ve firmě problémy při kontrole a muselo se vše vyrovnat. Problém byl v tom, že by si to měl platit zaměstnanec ze svého, což jsem se mu posléze styděl říct. Právě o vánočních svátcích se stává, že např. firmy pro které vyrábíme tiskoviny v naší malé tiskárničce, mají volno nebo dělají inventury a nechtějí po nás žádné zakázky. Pak se tedy lidově řečeno zavře “krám” a my jsme třeba přes čtrnáct dní doma. V dnešní době, kdy řádí krize, je problém, jak potom platit mzdy a další náklady na provoz firmy. Naštěstí jsme větší tržbu udělali v předchozím měsíci, do nového roku jsme dostali zakázky již v prosinci na leden, takže polopaticky se tak něco může přesunout do slabého měsíce ze silnějšího, aby nenastaly problémy. Stále více si uvědomuju, že to tak ten další rok už být nemusí a jsem hrozně rád, že si můžu odpočinout a nabrat další, novou sílu do období, které nás humorně řečeno, za rohem za pár dní po svátcích čeká. Budeme pak v dalším, již desátém roce, k letopočtu dva tisíce. Utíká to. Vánoce jsem vždycky miloval, jenom už dnes vím, že se nám s léty mění vnitřní pocity k nim. Nakonec o pocitech, by to mé psaní mělo být, takže ještě trochu osvětlím. Dítě a zářící stromek, dárečky, radost... to k sobě prostě patří. Prožijeme si to tedy dlouhé roky sami jako hlavní aktéři, pro které se to všechno připravuje. Na nás je, jestli si to užíváme nejenom jako malé děti, ale i třeba v pubertě, kdy buď odmítáme sdílet s rodiči vánoční tabuli, rozdávání dárků a tak se zavřeme ve svém pokoji, pokud ho máme a hrajeme své počítačové hry s heslem: vánoce-nezájem! Také nám rozdávání dárků může přijít směšné a okoukané a raději s podobnými adolescenty-kamarády sedíme někde v putyce a pak se jde na třeba tzv. opilý fotbálek. Navíc to pokládáme třeba za svůj postoj ke konzumu a ostatní, v tomto případě rodinu, tím pak provokujeme a vytáčíme. Pak už jako dospělí lidé sami děláme vánoce pro své ratolesti a konečně zjistíme, že to není zase taková “sranda”, jak se nám původně zdálo, když jsme přiběhli v teplákách se špinavýma rukama od hokeje před domem, dát si kousek cukroví, nezuli jsme se a rodiče nás hnali od stolu. Těch vánoc s vlastními dětmi je naštěstí docela hojný počet i když to strašně utíká, zvykneme si na to a pak když jsou ty naše děti dospělé, nechce se nám tomu věřit, že zůstaneme třeba sami. Ty zvyky s chozením na hřbitov před velkou rodinnou večeří, to rozbalování dárků dětmi, kolem naši biologičtí rodiče, my sami uprostřed... krása... Pak se to ale zlomí a po dlouhých letech, chtějí naše děti svoje vánoce, dle svých představ. Nelze to ovlivnit, zakázat, ty děti na to prostě a jasně mají právo. No a tak najednou přicházejí první naše děsivé seniorské vánoce, kdy naštěstí jsme ještě poměrně “mladí” manželé kolem padesátky, sedíme doma a nemusíme nic dělat, ale my bychom tolik chtěli, aby se vrátil čas, kdy byly děti malé. Mohli bychom se válet, spát jak dlouho bychom chtěli, mohli bychom konečně sedět jenom u televize a koukat do bedny, za všechny ty rozlítané roky shonu a starostí, co jsme již prožili před tím. A ono OUHA! Nějak nám to nejde! Řekněme si to tedy obecněji. Někomu to prostě půjde lépe, někomu méně, někomu to možná nepůjde vůbec. Někdo to prostě a jasně neumí, jen tak si sednout a lenošit. Takže většinou ženské pečou a vyvařují stejně jako dřív, pouze se cukroví zčásti zabalí do krabic a odnese se nebo pošle dětem. Abych zase jako zbrusu nový seniorský přírůstek nepřeháněl, neboť neznám pocit pozdního seniorství, vše záleží na naturelu jednotlivce. A tak když moje žena peče pro děti cukroví, já si píšu na notebooku svou knížku a nebo si skládám muziku. Nepopírám, že vnitřně někdy cítím stesk, pocit marnosti, pocit samoty, malost, ale zase jsem objevil již dávno známý a i mnou již několikrát zmiňovaný fakt, že když chceme, můžeme to kompenzovat právě nějakou tou aktivitou. Můžeme začít chodit nebo jezdit do divadel, jezdit na výlety, podnikat, stavět dům, ale raději a hlavně neležet jen u televize ap. Prostě a jasně: aktivitou proti blbým myšlenkám!!! Jinak to nejde, přátelé. To co jsme sami užili, musíme přát i ostatním a samozřejmě svým dětem především.