Úvod I
Byly tři minuty po půlnoci, když jsem zasedl, lépe možná doslova zalehl, ke svému přenosnému počítači s tím, že začnu konečně v klidu psát tu svoji vytouženou knihu knih. Nebudu opakovat znovu stejnou hloupost, abych navazoval na něco, co jsem již tisíckrát před tím během spousty let marně zkoušel napsat, prolétne mi hlavou a pak dalších pět, deset minut čekám na signál. Upgrade mozku skončil. Uveleben přímo na posteli s notebookem v klíně myslím na to, jak si svoje popůlnoční psaní užiju. Hlavou mi ještě prolétlo, že se o psaní svého vytouženého dílka pokouším už přes dvacet let. Někdy ve svých dvaceti devíti letech jsem si předsevzal a to pomalu slavnostně, že do toho půjdu, no a vidíte, píše se rok 2009 a já ani teď nevím, jaký to bude mít výsledek. Zatím to vypadá slibně a tak v sobě cítím pocit začínajícího autora, který píše svou první knížku a čeká na nápad, o čem to jaksi celé bude. Chtěl jsem už začít psát, když mnou z ničeho nic projela nějaká neznámá síla... Úplně mi otupila smysly, cítil jsem se malátný... V ten moment mě začalo ovládat mé druhé já, ale jinak než jindy, kdy do mě doposud jen promlouvalo jako nějaký poradní hlas z velké dálky. Chovalo se podezřele agresívně. Úplně zablokovalo mé myšlení a aniž bych sám chtěl, prsty na klávesnici začaly vyťukávat text, bez toho že bych jen tušil, co vlastně píšu. Nemohl jsem se ani při největším soustředění vrátit sám do sebe, ztratil jsem kontrolu nad svým druhým já i sám nad sebou. Jako bych ztrácel vědomí...