Jdi na obsah Jdi na menu
 


Estetika, krásno...

Určitě každý z nás má nějaké své oblíbené místečko, které má rád. Vracíme se například do míst, kam jsme jezdili jako děti a začneme mít k podobným místům nebo objektům vztah. Neřekl bych nikdy, jakou radost může mít člověk třeba z toho, že kolem chaty v údolí podél skal jezdí vláček. Od malinka jsem ho viděl projet tisíckrát, nikdy jsem to nijak neprožíval, ale dnes je to najednou jiné, je to jako rituál, který dává pocit klidu, pohody a štěstí. Vážíme si toho, že to můžeme vidět, už to pro nás není úplně tak lhostejná situace. Stejně tak třeba pohled z verandy chaty na skály, na stromy, na přírodu kolem, na ten rozprostřený obrázek oázy klidu, který dává uklidnění, sílu. Nemusíte mluvit, stačí jen sedět, pozorovat, kochat se a to je moc krásné. Čím je svět kolem agresivnější a tvrdší, čím máme více starostí a problémů, tím více si vážíme té nejobyčejnější krásy kolem sebe a jsme za ni vděčni. Tento pocit se mi, pokud si vzpomínám, začínal prolínat do života, už když jsme měli doma malé děti. Chtěl jsem jim předat “svá” místa a tak jsme se dostali do oblasti v okolí Jinolických rybníků, do Rokytnice nad Jizerou, do Českého Šternberka ap. Nakonec právě v okolí Sázavy, kam jsem jezdíval od mala, jsme si pořídili chatu, kam jezdíme. Srovnávám ty staré černobílé fotky, na kterých ještě za chatou není les, to údolí, kde ještě zdaleka nebylo dříve tolik objektů nových chatiček a vnímám za ta léta proměnu krajiny. Je to nádhera, vidět roky za sebou jak rostou stromy, které sami zasadíte, je to nádhera, jak svou přiloženou rukou k dílu měníte třeba i vnitřek chaty. Vytváříme si tím svůj svět, ve kterém je nám dobře. Viděl jsem nedávno film o kráse, kde se říká, že krásu nejde uchopit. Přemýšlel jsem o měřítku a parametrech krásy. Všichni víme, jak vypadá krásná holka, taky víme, jak vypadá ošklivá. Přitom v tomto případě je polemické, zda je lepší žít s krásnou “blbou”, či ošklivější chytrou... Opět, kde je měřítko pro posouzení nějakého žebříčku, co je krásnější? Estetické cítění může mít různost pohledů různých umělců. Pan Milan Knižák udělá zeleného trpaslíka a řekne, že to je umělecké dílo, David Černý udělá Entropu a vyvolá skandál, pohled na obrázky pana Josefa Lady v někom vyvolají pocit kýče... naopak hudba Vladimíra Mišíka bude nazývána inteligentní... každý svému by měl být roven... Jak se tedy vyvíjí estetika v nás lidech? Pozná se na dětech, zda mají nějaký talent pro uměleckou sféru, zda mají vkus? Nakonec jsou ovlivňováni svým okolím a také příklady z prostředí kde žijí mají vliv na jejich cit i vkus. Když jsou rodiče vrcholně nevkusní a nemají vůbec smysl pro alespoň nějaký kousek estetična, může vnímavé dítě najít cestu ke kráse a estetice v nějakých kroužcích, kde se nejen maluje, ale třeba i hraje divadlo ap. Estetika nás provází už od dětství v knížkách, kde jsou ilustrace pohádek, vedou nás k ní učitelé výtvarné výchovy, dítě se může prosadit jinak než doma, kde k tomu nemá podmínky, ono si samo vybere, co se mu bude líbit a včas to rozpozná. Pro mě osobně je estetika ve všem umění. Mám v sobě záklopku, která mi určí z pocitu kvalitu nebo nekvalitu díla, ať je z jakéhokoli soudku, zda je to film, obraz, divadlo, kniha, kresba, píseň ap. Je to můj osobní náhled vnímání, který nechci nikomu vnucovat, ale řídím se jím a nikdy mě ještě nezklamal. Zkusil jsem proniknout snad do všeho spojeného s uměním a vybudoval si svůj žebříček hodnot. Znám spoustu lidí, kteří to mají podobné. Ale také znám spoustu lidí, kteří si nechají ty názory vnutit, neorientují se sami a potřebují berličku poznání a rad od jiných. Samozřejmě, že akademický malíř je erudovanější a také vystudoval svůj obor a já jsem jen laik, ale svůj názor mám, nebudu ho někomu vnucovat do nějaké polemiky, je to vnitřní střelka kompasu, která ve mně vybudovala žebříček hodnot veškerého umění světa...