Vzpomínky a šperkovnice vědění...
Sedím si doma na zahrádce v houpací lavici, kolem krásná zeleň, krásné počasí. Je léto. Koukám do modrého nebe, kde se dělají čáry od letadel a když ty čáry vidím, říkám si, kam pak ty lidičky asi tak letí anebo odkud pak? Jestli zrovinkna tohle letadlo letí třeba do Paříže nebo do Egypta... Pak se uvelebím v určitém místě, nejlépe vleže a koukám kolem sebe. 0blíbil jsem si tenhle krásný pohled do stovek poupat růží, mimořádně obrostlých v keři, jenž dělá stín houpací lavici, na které se válím a dávám si v hlavě dohromady myšlenky o svých pocitech. Chvíli odpočívám, pak se porozhlédnu po zeleni kolem. Další vzpomínka, další pocit... Ťuk, ťuk... Výjevy z mládí a také ze zeleně... Najednou zavřu oči a vidím jak jsem jako malý kluk prolézal zahradu u své tety. Cítím nádhernou vůni šeříků, po zdech jejího domu se pne víno. Jako když ta její zahrada byla v nějakém jiném světě. Představte si dům na kopci u silnice ve městě, z jedné strany u domu dřevěný poklop vedoucí do podzemí, kterým se prolezlo podzemní chodbou pod barákem na druhou stranu kopce, kde se nacházela svahovitá zahrada, bývalá městská vinice. Jako dítě jsem měl zakázáno chodit tam sám, ale znáte to... není nic horšího než nutkání k dětské klukovině. Možná tady mě poprvé našlo mé druhé já, když jsem procházel onou chodbou do zakázané “rajské” zahrady, kam se ve vzpomínkách stále dodnes vracívám. Měl jsem kdysi knížku s obrázky Jiřího Trnky o zahradě, kde byl schovaný zlý trpaslík a zlý kocour a chodili se tam dívat přes zeď malí kluci. Bylo to tak krásně obrazem popsané, že jsem se až bál a úplně jsem tu tajemnou zahradu viděl ve svých představách jako živou. Když už těm malým klukům hrozilo nebezpečí při výpravách do oné zahrady - vytáhli je svými choboty sloni a zase bylo hej. Byla to krásná knížka a ty úžasné ilustrace byly skvělé. Někde hluboce v našem nitru se to vše poskládává a něco nám posílá ty občasné signály a gejzíry vzpomínek a zážitků, které se nám vryly kdysi do pamětí. Je strašné, kolik lidí se v těchto myšlenkách už přehrabávalo a bude se v nich znova a znova hrabat, aby je pak dali všanc nám ostatním jejich popisem. Všichni ti hledači a objasňovači myšlenek a pocitů, určitě chtěli a budou chtít navodit nám stejný pocit přenosu vnímání a sdílení svých nových poznatků. Řekl bych, že jde o nehmatatelnou ohromnou šperkovnici naplněnou všemi vědomostmi světa. Můžeme do ní také něco vložit, ale nikdo z nás bezpečně neví a nikdy vědět nebude, kolik, čeho a od koho tam ve skutečnosti opravdu všeho je. Je to něco jako “grál vědění a pocitů všeho lidstva” od jeho počátků až po dnešek. Když nás tedy čeká poslední etapa života a máme všechno srovnané do vojenských komínků, jako bychom mohli přijít k té pomyslné truhle a napít se z poháru vědění, abychom pak ten zbytek svých životů dobře zužitkovali a prožili k obrazu svému. Když se tam jednou vracíme, už jako neživé stíny, můžeme tam nechat stopu nebo otisk našeho bytí, protože tam museli určitě dojít všichni, kdo se na světě narodili a pak z něho odešli. Z jejich duší pak stoupá nad truhlou bílý obláček věčnosti a ten se stále zvětšuje a zvětšuje a až bude jednou moc veliký, praskne a to “všemožné vědění světa” naprší na nově zrozené lidičky po konci světa, aby měli něco do vínku, až budou znova objevovat sami sebe. Najednou bych hrozně chtěl napravit to, co mohlo v předchozím mém psaní vypadat jako “stěžování si na osud”, protože žádný život přeci není marný a tak jako je potřeba herce pro divadelní představení, muzikanta pro koncert, tak je potřeba popeláře na odvezení odpadků, zelináře pro pěstování zeleniny a nakonec nám ve stáji musí stát i nějaké to Boží hovádko, které je také rádo na tomto světě, když už se říká Blahoslavení chudí duchem. Všechno je to o srovnání hodnot v nás samých a vyhodnocením nejdůležitějších priorit života. Musíme ale sami chtít tyto priority srovnat a také je asi faktem, že to někteří z nás prostě vůbec nedokážou...