Podzimní stavy
Tak jsem se zase tak moc těšil na psaní na notebooku po nocích, že jsem si dokonce občas před usínáním v posteli dělal strukturální předpodobu mazlení se jakoby s archem papíru, na který imaginárně píšu další své úvahy. Myslel jsem na spoustu témat, která by mě zajímala, na spoustu otázek, které ještě mám nezodpovězené, ale i na řadu odpovědí, které jsem nasbíral v nedávné minulosti. Přemýšlení mi otevřelo třeba úvahu nad tím, že jsem dlouho nebyl v lese u nás za vesničkou Dražice, na houbách. Ona to byla taková docela naše rodinná tradice, kdy jsme chodili do lesa třeba i pěšky s dědou, pradědou, tetou a strejdou, když jsem byl ještě malý kluk. Posléze jsem jezdil na kole do lesa na houby s dědou, s mým otcem a nakonec sám, potom s manželkou a s našimi dětmi, no a v posledních letech života mého táty, jsme se nechávali odvézt do lesa mou ženou autem a pak jsme spolu procházeli naše stará místa. Bylo to skvělý třeba právě proto, že jsme si při cestě lesem, stačili popovídat. Trochu mě mrzí, že jsem to nepředal svým dětem a že ani jeden kluk se mnou na houby nechodí a tak jsem jim ta naše stará místa prostě nepředal. Trochu se tomu musím zasmát. Připadá mi to, jako bych chtěl vše, co znám, najednou rychle předat dalším, mladším, aby to nesli jako pochodeň. To to pěkně “zavání” a asi je to trochu i směšné. Jenže oni už nás nikdy ty naše děti nebudou už vidět jako učitele a své vzory, tak jako když byly malé. Jejich život dostal nový rozměr, sami mají partnery pro život a rodinný oheň mají už někde jinde, než byl ten původní. Jaké je to umění tohle přežít a nepřipadat si zbytečný po výměně stráží, bych nikdy neřekl. Až v momentě, kdy mé sekretářce v práci zemřel manžel, jsem si úplně uvědomil, v jaké situaci se ocitnete, když zůstanete bez nejbližšího člověka. No a tak se hlavou honí vzpomínka na ten les za Dražicemi, kterou pronásleduje jiná myšlenka o samotě, smutnění, nebo o ztrátách. No a mezitím, si uvědomujete, že se současná doba dosti mění k horšímu nejen krizí, prasečí chřipkou, ale i samotnými lidmi, jejich myšlením, chováním atd. Do toho nesvítí pár dní sluníčko a brzy se stmívá, posunuté hodiny a je to tady - podzimní deprese nám začíná. Musím říci, že jsem tyhle depky v posledních letech moc naštěstí neprožíval, najednou tak nějak byl začátek prosince a já jsem si to užíval sháněním dárků pro děti a blízké, čímž na krasosmutnění nezůstalo moc času, pak se přehnal leden a únor a lehce se vrátilo slunce a jaro na naši malou zahrádku. Všechno se dá přežít! Nejdůležitější ze všeho je přeci zdraví a pokud nám s manželkou nic nebude a třeba zůstaneme o vánocích sami, musíme si to umět užít po svém a smířit se s tím, že to tak je. Já už moc nemám rád velké skrumáže návštěv a srocování lidiček a nikdy jsem na to moc také nebyl, ale zase to cítím jako podobenství s tím chozením do lesa. Začíná mizet to, že se rodiny a jejich nejbližší už nenavštěvují tak, jako kdysi předtím...