Dárky a žito
Přemýšlel jsem o tom, zda jsem neměl celé pojetí svého psaní odvíjet pouze od vyvolaných pocitů nasáklých uměleckým zážitkem filmu nebo televize. Sám jsem se korekturou svého psaní přesvědčil, jak mě to hodně táhne k vyjadřování se právě v těchto souvislostech. Většinou když něco v tomto duchu shlédnu, napadne mě nějaká úvaha. Dnes jsem dlouho do noci pracoval ve svém hudebním studiíčku na muzice k pohádce pro místní divadýlko a připravil jsem asi přes dvacet motivů, dle přání ze scénáře, který jsem dostal k zhudebnění. Celou dobu, co jsem na tom dělal, jsem myslel na to, jak si v noci udělám chvíli na psaní a zadal jsem si několik témat. První téma jsou věcičky kolem nás. Myslím tím takové ty cetky, drobné dárky nebo obrázky, maličkosti, které třeba já osobně, mám vystavené na stěně své pracovny. Mnohokrát mi na nich spočine zrak a mnohokrát myslím na to, jak letí čas a jak se na ty věcičky na zdech práší, občas se přejedou prachovkou a dál stárnou se mnou. Každá taková věcička má svou historii, má svého konkrétního dárce, který ji koupil, vybral a zaplatil a ta věc pak má svou určitou životnost. Žije bok po boku se svým novým páníčkem. Věcička není pejsek, nemusí se venčit, ale když páníček odejde do věčných lovišť, většinou končí v koši nebo někde v harampádí na půdě. Některé tyto dárky jsou samozřejmě i kýčovité, ale mají svou hodnotu v tom, že nám něco nebo někoho připomínají a že nám je někdo dal s láskou. Jako asi dvanáctiletý kluk jsem zažil doma příhodu, kdy mi máma nechala ušít džíny od sousedky z nějaké napodobeniny džínoviny a já jsem je nechtěl moc nosit, protože to prostě nebyly džíny jako klasika, tenkrát z Tuzexu. Z jedné strany jsem nechtěl mámě zkazit radost z toho, že ona má radost, že mi je dává, na druhou stranu jsem v nich nechtěl chodit do školy, aby se mi děti nesmály. Ještě jsem pak jednou dostal takový žlutý kabát na vrchu připomínající latex, který byl z dnešního pohledu výstřední a vlastně rockerský. V té době jsem ho opět nechával viset ve skříni a moc jsem ho nenosil. Co tím básník chce říci, je jasné. Asi způsob mého vychování zabraňoval ukázat zklamání z dárku, který se mi nelíbil, ale na druhou stranu, jsem nechtěl vzít radost tomu, kdo mi dárek dal. Jako ještě menší kluk jsem vždycky o vánocích “vydundal” na rodičích nebo babičce nějakou tu kačku a vyrazil do Drogerie. Ten obchod byl strašně magický. Byli tam dva manželé, takoví ti klasičtí starší úslužní prodavači, jakoby z první republiky a krámek sám o sobě, byl provoněn mýdly a jinými vůněmi. Regály na zboží byly zřejmě ještě také po původních majitelích, takové ty kusy nábytku, co nejdou uzvednout, prostě masívní krásný starý nábytek se spoustou šuplíčků a přihrádek. Každý rok o vánocích jsem matce koupil parfém Rosana a kazetu mýdel, babičce rovněž kazetu mýdel, tátovi a dědovi jsem koupil vodu po holení nebo žiletky a měl jsem z toho náramný pocit, jaké mám krásné a dokonalé dárky. Dnes je mi jasné, že dárek od kohokoli je vyjádřením, že si na vás někdo vůbec vzpomene. Nemusí to být věc za tisíce, ale stačí ta pozornost od někoho, kdo vás má třeba rád. Taková ta doba konzumu a teď zase nechci moralizovat, ale myslím dobu, kdy se zvyšovala životní úroveň a nějaká ta koruna v rodinách byla navíc, přinášela dobu lepších a dražších dárků. Když jsem dostal na vánoce kolo Favorit nebo elektrickou kytaru, byly to dary tenkrát oba za dva tisíce, což bylo nad poměry a rodiče se museli jistě otáčet, aby ty peníze našetřili. Když jsem se oženil a měl své děti, své dva syny, dávali jsme jim dárky dle možností, ale už bylo vidět, jak ty náklady stoupají. Chtěli jsme jim dát maximum a tak jsme sháněli všude možně horské kolo, stavebnice Lego ap. Největší nárůst financí v darech pak nastal po revoluci v roce 1989. Začal jsem podnikat a docela se dařilo. A tak jsme měli opravdu dlouhou řadu stupňujících se bohatých Ježíšků, kdy jsem pozoroval na svém otci, že ho to až dojímá a má radost, že se mi takhle moc daří. Děti odrostly a dnes jsou oba naši kluci ženatí. Snažili jsme se vždycky jim dát něco navíc a celý rok jsme dříve pro ně, dnes i pro jejich rodiny, vybírali napříč možnostmi nějakých věciček pro domácnost, pro potěšení a radost. Před rokem ještě byly poměrně bohaté vánoce i když už se nedařilo tolik ve firmě, ale měli jsme nákupy třeba ještě z půlky roku před tím a tak bylo fajn, jako nám vždy bývalo. Letos je situace naprosto jiná. Dnes se “přehazuje” koruna několikrát v ruce, než se utratí a už vůbec asi nikdo nechce investovat do nějakých nepotřebných, drahých darů. K něčemu to také je dobré i když mě to osobně mrzí. Určitě se všichni naučíme více šetřit a hospodařit. Možná se zase vrátí ručně vyráběné dárky. Někdo něco nakreslí, napíše a dá vám to vytištěné třeba na ručním papíře. Jiný vyřeže samorost z kořenu stromu v lese. Možná, že se dárky omezí a nebudou to už nikdy takové sumy peněz, co se v obchodech utratily před tím. Třeba zase budou sourozenci nosit po sobě věci, třeba bude jedna prodejna Sony zase v Praze na Žižkově a budeme jednou vzpomínat, jak jsme se měli jak ta prasata v žitě, jako to vysvětloval herec Josef Abrhám svým dětem ve filmu Vrchní prchni. Prostě dvacet čuníků žilo za plotem a pouze jedno se podhrabalo za plot do žita a tam se mělo. Sice ho pak chytli a třeba zabili, ale jen tohle jedno prase mohlo říct, že bylo v žitě a tam se mělo!