Závěr II.
Po třetí korektuře tohoto psaní, jsem se rozhodl ještě připsat jeden závěr. Vždyť když už mám dva úvody na začátku, proč nemít dva závěry na konci? ...Od vánoc utekly dva měsíce, venku je strašně moc sněhu, stále mrzne, že to snad ani nikdo z nás už nepamatujeme. Je to jak za našeho “ladovského” mládí, kdy jsme si poměrně dost sněhu užívali na saních nebo na lyžích, aniž bychom museli jezdit někam na hory. Musím ještě napsat a pochlubit se, že jsem se stal novopečeným dědečkem a mám vnuka Juliana, který se narodil v únoru v porodnici v Mladé Boleslavi. Byl jsem se na kluka našeho maličkýho podívat, je krásnej a už od malinka “zpívá”, sestřičky mu říkaly “Myška”, že tak hezky zpívá. Už byl vyfocenej v novinách. Narodil se v roce 2010, což je sto let od narození mé oblíbené herečky Adiny Mandlové, o které jsem minulý rok napsal písničku. Je to hezké znamení a Julian bude určitě umělec. Teď ale zpátky k “Závěru II”. Nechtěl jsem připisovat něco hodně důležitého, na co bych si jaksi nevzpomenul, ale mám ještě takovou jednu maličkost, která se sem ještě zcela jistě vejde. Myslel jsem si při zpětném čtení mého psaní, že určitě přijdu na nějaký tématem “velký” vynechaný monolog. Ano, doplnil jsem tohle celé povídání o kapitolu o mém vojenském životě, který byl pestrý a vyčítal bych si, že jsem nezmínil své zelené období. Na druhou stranu, když jsem ale nyní, vše znovu a to potřetí prošel a přečetl, přijde mi konečně, že jsem asi opravdu napsal knížku. Nejde připisovat, doplňovat donekonečna stránky a prodlužováním vydání knížky, ztratí obsah psaní aktuálnost, takže myslím, že je hotovo. Vím už teď jasně, jak bude mé “dílko” vypadat. Už jsme vytvořili se synem vzhled stránky, prosadil jsem si netradiční formát, kdy text půjde za sebou a to v bloku stránky a po boku textu přidáme jakési “foto ilustrace” v černobílém provedení, adekvátní obsahu textu, takže “ujeté” adekvátně textu. Pak bude následovat několik stran ukázek autorských fotografií, obrazů a kreseb a na závěr budou publikovány ve výběru mé básně a texty. Na vnitřní zadní straně obalu knihy, by mělo být připevněno mé současné poslední sólové CD, čímž zabiju ne dvě, ale čtyři mouchy jednou ranou. Přihřeju si tak polívčičku svého “bohémství” a budu tak mít klid, že jsem tu něco po sobě zanechal. Všechno dohromady pak beru jako dokument o výseči své činnosti v uměleckém prostředí a jsem velmi rád, že jsem to všechno nakonec poskládal dohromady. Vypadá to nakonec, že jsem si opravdu všechny své věci srovnal a dal je do pořádku. Jsem spokojený, protože opravdu vše zapadlo přesně do sebe a mám pocit, že mám čistý stůl. Jisté je, že nelze popsat všechno, co se děje nejen v nás, ale i kolem nás. Jisté je, že vše jde neustále dopředu a že se čas nezastaví ani na chvilku, ale jisté také je, že jsem si osobně splnil svůj slib, že napíšu tento monolog. Stalo se a já jsem v tento moment šťastný, vím, že za týden, za měsíc už budu hledat další obzory, že si budu zase vymýšlet, o čem napsat písničku, básničku, protože jsem už prostě takovej a ta rozevlátost prostupuje mou duši. Asi to už jinak nikdy nebude! K dovysvětlování kapitol, snad jediné. Jsi-li názorový přítel, třeba tě ty řádky potěší, jsi-li názorový nepřítel, nehleď na mě v zášti pekel, jsou to jen a jen pocity obyčejného člověka. Každý stejně jako kdysi, tak i dnes nadává na poměry, na politiku, na úřady, na programy v televizi, na sjízdnost silnic, na počasí. Já jsem jen prezentoval pohled, kterým se na vše kolem nás dívám. Stalo se mi kolikrát, že právě při různých náhodných debatách, někdo třeba starší hanil něco, co já třeba mám rád. Jakási záklopka mi bránila dohadovat se a ta až moc zatuchlá výchova k morálce a slušnosti ke starším mě svazovala už za samotného socialismu. Nikdy jsem jako dítě nechápal, jak je možné, že dospělí mohli žít v takové přetvářce. Pak když se odhalily praktiky STB a jiných institucí, člověk, který v tom žil, si uvědomí, jaký to opravdu bylo. Přál bych si, abychom si to dokázali připomenout všichni i dnes. Mou generaci pronásledovalo to, že jsme byli předurčeni k poslušnosti. Když jsme se ženili, mnohdy nám rodiče řídili naše cesty a my jsme se nedokázali vzepřít. Prostě jsme měli v sobě onu záklopku. Máme samozřejmě hezké vzpomínky a ti rodiče nám vlastně ani nijak neubližovali, jenom jsme se jim někdy museli přizpůsobovat my a ne naopak, jak to mělo být. Je snad ani nenapadlo, že nám vnucují svá rozhodnutí, že se jim podřizujeme a to proto, že byla prostě taková doba. Naše děti už jsou jiné, chtějí si své věci řídit sami, dokážou říct krutou pravdu do očí, prát se za svůj názor. To, že to někdy je třeba až moc na “dřeň”, to už je daní za součást pokroku doby, vývoje, je to daň právě za jejich blahobytnej život “plejstejšnů”, Lega, mobilů ap., který tak moc každý dneska haní - samozřejmě také nadávám na daně, na politiku, ale to podstatné je vlastně úplně jednoduché: vše záleží na nás samotných a na tom, co si necháme líbit. Proto závěrem doufám, že to nadávání podnikatelů, kteří mají několik aut, domy, bazény, svobodu, práci a tolik si toho za posledních 20 let užili na svých dovolenkách i doma, je pouhou zástěrkou, aby řeč nestála. Nadávat se bude vždycky, nikdy nemůžeme být úplně spokojení a ani to snad nejde. Nepřeju si, abychom jednou vzpomínali opět v nesvobodě v “kolbenkách”, jak jsme se měli třeba v onom roce 2007, jak “prasata” v žitě!