Dospívání
Když už jsme konečně dostali ty naše “Občanky”, čili glejt dospělosti, stejně to mělo jistou slabinu. Stále nám doma “poroučeli” rodiče a tak se až tak moc nezměnilo z doby, kdy jsme chodili do “devítky” na základce. Vybral jsem si Grafickou průmku, ale stejně mě tam nevzali i když jsem zkoušky udělal. Tenkrát ta škola byla jediná v republice a byl o ní velký zájem ze strany “smetánky a takzvané lepší společnosti”. To už jsem poznal při přijímačkách, že tam s otcem, který tam se mnou byl, vypadáme jako burani. Nakonec jsem zakotvil v tiskárně v Benátkách nad Jizerou a začal se učit ručním sazečem. Znamenalo to chodit týden do školy do Prahy na Smíchov do ulice Viktora Huga a pak čtrnáct dnů na praxi do provozovny tiskárny. V Praze to byl najednou jiný svět. Kluci tam měli všichni delší “hára”, ošoupaný džíny, dokonce jsem byl asi 2-3 měsíce na internátu. Myslel jsem si, že tam budu víc svobodný, což se nakonec ukázalo jako blbost a tak jsem se raději vrátil domů a dojížděl jsem autobusem na Florenc a pak tramvají číslo 5 do školy na Smíchov. Vystupovalo se u Realistického divadla “u tanku” a taky jsem jednou potkal v parku herce pana Josefa Vinkláře a zeptal se ho, kolik je hodin. Já jsem nevěděl, že je to on, protože on četl za chůze noviny a neviděl jsem mu do obličeje. Ve škole jsem si sehnal od kamarádů pořádný “hadry”, tedy např. košili po skautech, na které byly různé nášivky, například KID MOBAIR. Nevěděl jsem sice, co to znamená, ale bylo to super a také IN. Samozřejmě jsem také zapustil “háro” a měl jsem s tím doma problémy, otcovi se to moc nelíbilo. Dokonce mi v sedmnácti letech dal “dva tácy” za to, že se ostříhám, což byly velký peníze. Ustřihl jsem si tedy asi 15 cm vlasů a za ty prachy jsem si koupil svou první bicí soupravu. Šlapák, nebo-li velký buben asi za 900 Kč, virbl čili malý bubínek nebo rachťák za 750 Kč a za zbytek peněz hi-hat stojan s poklicemi Amati a také šlapku na velký buben. Ve škole jsem poznal pár dobrých kamarádů a jeden z nich Pavel z Blatné mi otevřel oči ke čtení zajímavých knížek. Jednou byl u nás na návštěvě a když viděl naše knihovny po bytě řekl, že jsou tam ohromné poklady, zda jsem četl to a to... Zastyděl jsem se, no a tak jsem se dostal ke čtení Škvoreckého, Mňačka, Procházky, Kundery, Hrabala, ale i třeba Alberta Moravii, k poezii ap. Pavel byl klasická mánička a když jsem byl u něho na návštěvě já, poznal jsem poprvé celou velkou partu vlasatých lidí a bylo mi s nima moc dobře. Když nad tím přemýšlím, tak mě to asi hodně ovlivnilo v cestě za muzikantstvím. V Praze ve škole měli spolužáci novinky z rockové muziky a tak jsem slyšel třeba LP Burn od Deep Purple - elpíčko, které vyšlo v březnu 1974 v Anglii, asi za měsíc po jeho vydání, což bylo za totality docela unikum. Ještě malé upřesnění. V Benátkách jsme měli také velkou partu a také jsme nosili dlouhé vlasy a chodili pařit, ale to, co jsem zažil a viděl v Blatné, se nedá jen tak vysvětlit nebo popsat. Já to zveličím, prostě jsem tam našel svůj ostrov “hipíků”, svůj “Wůdstok”, nebo své hnutí “ándrgrándu”. Bylo to tam opravdové, bylo to něco jiného než u nás. Jako by to u nás byla jen nějaká založená buňka a odnož. Nedá se to jednoduše napsat. Mělo to na mě ohromný vliv a zřejmě to pro mě byla velká zkušenost pro budoucnost. Pohyboval jsem se tam jako ve velkém světě a nosil jsem ty střípky z jejich životů domů mezi kamarády, čímž jsem si vybudoval vůdčí pozici a respekt svých vrstevníků. Každopádně bych řekl, že to bylo nezapomenutelné a ohromě poučné. Určitě to mělo veliký vliv na mě samotného a dnes bych řekl, že to ovlivňovalo i naší partu právě v Benátkách. Proč to vše píšu? Neodpustím si ještě jednu poznámku. Já jsem nosil od nějakých patnácti let dlouhé vlasy a a nosím je dodnes. Pro mě osobně v tom byl a stále je nějaký určitý symbol. Poznal jsem spoustu podobných lidí, ale někteří z nich “to” nosili jen tak, třeba z módnosti tenkrát. Možná to bude působit směšně, ale já jsem v tom cítil určité poslání a možná i zodpovědnost, hlásil jsem se tím k jakémusi hnutí a vzdoru, ale ne proti vyloženě jen nějakému režimu, bylo to pro mě prostě přiřazení se ke vzorům, jako byl třeba John Lennon, ke kapelám jako Deep Purple, k jejich muzice, takhle dříve chodili muzikanti, básníci, malíři a umělci všeobecně, tak se profilovali vůči komerčnímu světu, proti nařizováním a zákazům. Za ta léta se hodně věcí i lidí změnilo, ale já stále cítím, že patřím mezi ty lidi v této dimenzi, kteří věděli, proč něco takového dělali, a mám na to stále stejný názor jako jsem měl i dříve, když mě to chytlo. Pro mě to nebyla a není pouhá móda, pro mě to byl vždy a bude životní styl a příslušnost k něčemu konkrétnímu.