Radši nepřemýšlet!
Přemýšlel jsem mnohokrát nad tím, jak vlastně opravdu a skutečně funguje ten náš svět. Ne, teď to není žádná kýčařinka nebo přechod do červené knihovny - myslím to zcela doopravdy a úplně vážně. Celou dobu svého vegetování na té naší malé planetce, v té naší malé zemičce, v tom našem malém městečku, jsem pevně věřil a také si to myslel, že jsou historickým vývojem dána nějaká jasná pravidla pro slušné a vychované lidičky, podle kterých fungují zákony, morálka, právo, trest, spravedlnost. Když nad tím nepřemýšlíme a vůbec si nepřipustíme žádné pochybnosti, pak možná odejdeme jednou v pokoji s pocitem, že to všechno nějak kolem nás fungovalo a pro nás to pouze v onen den prostě skončilo. Pozor, pokud jsme ovšem měli štěstí a nepotkaly nás po cestě žádné větší problémy. Je to inteligencí, výchovou, dobrými i špatnými zkušenostmi, věkem, když někdo pochybuje? Popichuje pak ostatní, že je všechno špatně, že kráčíme do pekel ap! My (myšleno naše společnost) to ale nemáme moc rádi, nechceme slyšet ani vidět pravdu, raději žijeme s falešným vědomím, že vše funguje perfektně a že to není kolem nás zase tak špatné. Jak to tedy opravdu je? Vždyť přeci stačí přečíst si KMOTRA, podívat se na nějaké ty akční současné filmy. Všude to tam je. Je to tam už od “Džejára Jůjinga”, kdy se po sametové revoluci u nás v telce objevil chlapík, který podplatil senátory, zametl za sebou stopy, o všem měl přehled, na každého něco věděl, každého si koupil, když to nešlo po dobrém uměl i vydírat... Nebo poslední film, co jsem viděl “ROKENROLA”... vydírání, korupce, samá surovost, krutost, nečestnost, manýry gangsterů z třicátých let v USA... Je to takhle dobře a nebo musí to vůbec takhle být? Co to vše má pro nás konkrétně znamenat? Aniž by si to člověk uvědomil, patří k našemu životu strach. Já jsem o strachu už psal, ale jinak... Tento strach, co konkrétně myslím, je jiný... Znamená plíživé čekání na to, zda budeme vykradeni ve svém bytě, v práci, v podnikání, zda nás v noci někdo nezmlátí po cestě domů z večírku s kamarády, zda někdo nešikanuje naše děti, zda nás někdo náhodou nebude vydírat, odposlouchávat, prověřovat, zda nám nevybouchne před domem auto... Na druhou stranu víme a známe, jak to všechno asi vzniklo. Přeci každý vidí ty rozdíly. Starý film - málo násilí, detektivka s mrtvolou a víc přemýšlení o ději, nakonec i Vinnetou střílí a zabíjí, sem tam nějaká ta vražda ve starých kriminálních filmech s Rudolfem Hrušínským, jako detektivem Kalašem, no a jak jde čas, prostě se to přiostřuje. Už nestačí pouze detektivní zápletka s jednou vraždou, už to musí být pořádný maso, aby se na to někdo díval, aby to přilákalo diváka. Je to možná takové to mentorské “klišé blues”, já vím, každopádně se opravdu přiostřuje... Na druhou stranu to jen ukazuje, jak si s tím celosvětově nikdo neví rady a zároveň jak to celé nabobtnává. A tak se to kamufluje bezelstným Santou a dětskou usměvavou tváří, hrajeme si na to, že se nic neděje a nehodí se nám do krámu únosy dětí, obchod s bílým masem, drogy... Další film: v Americe táta nechce povolit své sedmnáctileté dceři pobyt ve Francii, ona si ale stejně prosadí své a nakonec jede. Na nádraží ji vláká ještě s kamarádkou do taxíku mladý, sympatický kluk, skamarádí se s nimi tím, že je vyfotí před letištěm. Rozjařený mladý holky mu řeknou kde budou bydlet a jak se jmenujou... No a co myslíte, že se stane? Únos jak Brno, albánská mafie a obchod s bílým masem, zdrogované holky a jejich vydražování za prachy... “Taťka” jedné z dívek kdysi dělal pro americkou vládu a tak samozřejmě posléze všechny zloduchy pozabíjí, protože je vycvičenej na všechno, zkrátka profík ve rvačkách, technice ap., zkrátka v tom, co my obyčejní lidé prostě tak nějak neumíme, nezvládáme... Zabije asi víc jak 100 mizerů... najde nakonec svou dceru a rozbije tak gang, potrestá viníky svou spravedlností... Film končí, máte děsivej pocit, že se to nestalo vašemu dítěti, ale také zvláštní pocit ze samotného filmu i když to byl opravdu jen film. Přemýšlíte, zda vůbec lze něco takového rozbít, jak tomu bylo právě ve filmu. Vždyť je to jako chobotnice. Usekneš chapadlo a narostou další dvě nová. Je to přání otce myšlenky a toho, kdo film natočil, že gang skončil. Je to krásná, ale nepravdivá fikce a bylo by to samozřejmě pěkný. Jaká je však opravdová realita? Copak může někdo popsat utrpení jiných lidí, když nemáme ani potuchy, co a kde se v kterých částech světa děje. Piráti na lodích přepadají civilní lodě a svět si s tím neví rady. Členové těchto posádek byli dříve rybáři. Teď vidí, že “tohle” je jinší živobytí. A kdyby to někdo zfilmoval, stejně nikdy nepopíše, co nevidíme a nedovedeme si to ani představit. Zda chytnou tyto lidé nějakou bezvýznamnou černou rodinu na lodi a rozsekaj ji mačetama na kusy... Nebo všechny znásilní... Copak my to víme? Děti v diamantových dolech, práce za dolar za týden od rána do večera, dětská pornografie... Jaká je to všechno krutost a jak si v té krutosti někdo může ještě libovat. Lámou se ruce, nohy, pálí se kůže, pouští se elektřina do těla, svět řídí darebáci a vypadá to, že každý se dá uplatit. Pozemky za “hubičku”, protekce, mocenský vliv, neomezená moc, beztrestnost... Kam to půjde dál, kam až se takto dobereme a k čemu asi, když vše stále více graduje, narůstá a zhoršuje se. Budeme dál dělat, že to neexistuje? Ani si nevzpomínám,
že bych četl nějaké podobné úvahy v novinách, v televizi a když tak se probírá vulgarita mluvy a nebo nahota. Co se týká vulgarity, tak s tou je to jak s filmem, jak letí čas, tak se přiostřuje, když dochází humor. Nahota je brána v širším významu víc, než-li asi má být. Hlídá se nějaké to prso... náznak... co je proti tomu násilí a krutost dnešních filmových kasaštychů!