Monolog o pocitech

Život se skládá z pocitů a každá jeho etapa nám přináší tyto pocity nové a  třeba i nepoznané, to už jsme rozebírali. Přemýšlel jsem o tom, zda jsem měl podobné pocity vnitřního strachu a neklidu, které kazí náladu a rozlaďují mě, někdy v minulosti. Je to třeba strach o děti i když jsou už dospělé, strach o práci v našem podnikání, strach z krachu, z bolesti, z nemocí... Těch příkladů je moře. Sedím třeba v naprosté pohodě na chatě na lavičce a kochám se přírodou, když se mi najednou vybaví, jak jsme v našem soukromém podniku v tiskárně, spolupracovali s jistou kolínskou firmou, pro kterou jsme dělali etikety na brusivo. Byli tam dva páni, se kterými jsem byl léta pracovně v kontaktu. Jeden se později zapletl se sekretářkou ve firmě a tak ho vyhodili, druhý tam je snad dodnes, ale prostě už dlouhé roky nespolupracujeme. Najednou se mi oba pánové vybavili a s nimi hromada vzpomínek. Jak jsme od jejich firmy dostávali ohromné zakázky, které jsme časově stíhali opravdu s velkým vypětím, jak k nám jezdilo pro zboží nákladní auto každý týden z Kolína a odváželo hotové zboží, jak jsme spolu skoro denně telefonovali ap. Co tím chci říci? Že jako tento příklad někdy něco skončí a jelikož čas běží neúprosně vpřed, kolikrát si to ani nestačíme uvědomit. Možná je to lepší, že se nezastavujeme a nesmutníme nad každou prkotinou, ale zase na druhou stranu je to součást našeho bytí a slepováním všech těch útržků vyplňujeme své krátké životy. Stejně jako na tento příklad, myslím na jiné lidi, na jejich pocity, na jejich příběhy. Dívám se z balkónu našeho domu na druhou stranu řeky na místní podnik na brousky a vybavuje se mi prvorepublikový slogan: “Karborundum brousek, za korunu kousek...” Dnes už není podnik český, zůstala z něho asi polovina do velikosti, ale hlavně, v celém tom poměru všech událostí více, jak stoletého trvání kolem této firmy mi najednou je líto všech těch lidí, co tam desítky let dřeli, co vymýšleli ty slogany, reklamy, balili výrobky nebo je vyráběli a najednou se jejich práce a úsilí vypaří jak voda někam do vytracena. Firma s tradicí už není naším rodinným stříbrem. Najednou už nezaměstnává skoro celé město, najednou naopak propouští... Tohle všechno je ale z druhé strany součástí lidského konání, tak to bylo a bude, co bude fungovat svět. Jsou to věci, které nejsou jen součástí dneška, je v tom historie. Lidé měli vždycky strach o své kultury a také jich mnoho bylo zapomenuto a vymazáno, nic se po nich nezachovalo. Knihovny našich předků, které byly vypáleny, stejně jako města, která byla dobita a vypleněna. A stejně běžel život dál. Spojuje nás zájem o objevy v Africe, v Evropě. Učíme se z nich poznávat, jak se kdysi žilo. Naproti tomu, co je zrušení nějakého podniku proti rozbombardovanému Německu po válce, kde nezůstal kámen na kameni. Znovu po létech lidského úsilí vznikla nová města, nové podniky, nové firmy a lidi našli nové domovy a nové cíle, které pomalu zdolávali. Nepropadli skepsi a naučili se žít v novém prostředí. Jak to tedy všechno vnímat a brát na zřetel? Je to tak, že v určitém věku začíná být každý z nás citlivý na své okolí a tak sedne a napíše podobné úvahy, aby si ulevil a oprostil se od nich a lze to vůbec? V ten samý moment si ale jiný člověk, třeba pětadvacetiletý žije svůj život, naplněný hledáním sama sebe, prací, dětmi, rodinou, s problémy i s radovánkami a zrovna nechce rozebírat nějaké naše krasosmutnění, on na to jednou přijde sám nebo ho to potká a vyhledá jako nás a byla by škoda, aby si kazil ten svůj nejkrásnější věk podobnými úvahami a nějakou bázní o živobytí. Kdo nad tím lamentuje už jako mladý, většinou nebývá šťastný, protože všechno tohle přemítání a hledání tak trochu bolí. Navíc když to vše sepíšeme a někam s tím jdeme, odkážou nás ti vzdělanější a chytřejší zjednodušeně řečeno do velké lidské knihovny našeho vědění a tam, tam je všechno tohle lidské hemžení už dávno popsáno a zaznamenáno. Na druhou stranu závěrem: je štěstí projít životem bez problémů a velkých změn a stále se jen radovat, mít štěstí, mít všeho dost, být zdravý ap. Asi je nade vše důležité žít tak, abychom neměli výčitky, že jsme někomu ubližovali, že jsme někoho okradli, a i když se to v dnešním světě jakoby nenosí, je čisté svědomí víc než všechno bohatství na této planetě. Ano, stál jsem v naší tiskárně a fotil si zařízení a stroje na památku. Fotil jsem potištěný papír, sklad, tiskové mašiny, kopírky... Taky jsem si vyfotil jednu hotovou zakázku, která nás v té době nejvíc živila. Když jsem si to druhý den prohlížel v počítači, říkal jsem si, co by bylo, kdybychom o tu zakázku někdy přišli, a vidíte, stalo se. Psal se rok 2008 a pro nás začala krize. Ne světová, ale naše malá vnitřní, firemní. Jiný podnik nabídl lepší a menší ceny a tak jsme přišli o zakázky, které jsme dělali dlouhé roky. Po roce začala krize obecně všude a vidíte, my jsme měli už dopředu, jak se říká “strýčka”. My jsme si to nejhorší prožili a věřte, že vím, o čem mluvím. Stál jsem vedle hordy potištěného papíru a zažil vlnu faktického blahobytu, ale stál jsem také u prázdných paletových vozíků, na kterých nebylo nic, a říkal jsem si: proč to nemohlo trvat stále, proč se to stalo? Chvíli to trvá, než se smíříte a nakonec se člověk přizpůsobí. O práci ve firmě přišli dva zaměstnanci, jedna pracovnice odešla sama, pracovní doba se snížila na 6 hodin, snížily se platy. Najednou nejezdíme nakupovat s rodinou každý týden do marketu, neutrácíme za zbytečné věci a jsme rádi, že přežíváme! Já to přirovnávám k tomuto: sedíte na zápraží u domku a naproti do stodoly spadne bomba. Děda říká: “Co se to děje?” a vy řeknete: “Nic dědo, to jen začala válka”. Včera jste se koupali v bazénu a grilovali si maso, druhý den spíte v krytu, kolem lítaj bomby a vy vzpomínáte na minulý den a nevěříte, že jste žili jinak. Banální, leč pravdivé. Bylo to všechno tak, nebo se nám to jen zdálo? Jó, člověk holt vydrží hodně. Kdysi mi jedna skvělá kamarádka z Prahy poslala na vojnu takové jedno moudro z knihy Jana Procházky: Dospělý velbloud unese až tři sta kilogramů zavazadel! To uklidní, nebo ne? Ještě jinak. Štěstí by nemělo být jen v pocitu blahobytu. Před podnikáním jsem byl zaměstnán sám jako sazeč v tiskárně. Bral jsem hodně málo, nikdy jsme nic doma v mé nové mladé rodině nenašetřili, ale měli jsme se rádi a užili jsme si dovolenou i pod stanem, nebo na chatkách pronajatých od továrny právě např. z Kolína, měli jsme vždycky krásné vánoce a dařit se nám začalo finančně, až když mi bylo kolem 35 let a začal jsem podnikat. Dnes se to zase vše obrací krizí jinam, ale je to také k něčemu dobré, vážíme si pak všichni jinak věcí kolem sebe.