Je to cítit ve vzduchu...
Je strašně moc způsobů jak vyjádřit své pocity a vypadá velmi jednoduše, jak tyto pocity mezi námi lidmi srovnávat a porovnávat, pokud je třeba, i si je navzájem vyměňovat. Tady se mi jako první možnost vybaví psaní. Popis krajiny, člověka, příběhu... Někdo opravdu mistrovsky popíše situaci, vloží jemně děj a určité spojitosti v něm a máme tu příběh. Ten může být klidně fiktivní a přitom bude tak skvěle vymyšlený, že nás dojme k slzám, naopak může být jiný příběh pravdivý, ale špatným popisem, může vypadat tak neskutečně, že se nemohl nikdy stát. Takováto pojítka asi nejvíce prožíváme u nějakých nových vjemů. Může to být sledování hodně emočně vyhraněných filmů, třeba manželským párem, kdy po více takto strávených večerech vzniká jakýsi rituál imaginárního propojení zúčastněných, který nemusí být ke všemu ani komentován nahlas: “Tenhle pocit jsem už měla, měl”... Cítíme to v sobě podobně, i když vidíme pokaždé jiný film, který má úplně jiný náboj. Jako by to přecházelo do reflexu. Reflexem myslím, že něco několikrát prožijeme za sebou, ale ten pocit z toho už známe, už jsme jej někdy jindy prožili. Je to jako mávnutí rukou vzduchem, kdy vám ruku jemně pokropí májový deštík, který skončí dříve, než začal. Zeptal jsem se manželky, zda cítí podobný pocit, že po shlédnutí emotivního filmu, třeba z notebooku, se na chvíli proměňujeme ve strašně vzdělané filosofy, na šamany kmene, na mudrce, aniž bychom si to mezi sebou řekli nahlas. Viděl jsem ve svých patnácti až osmnácti letech pár kluků, kteří měly vlasy jako Lennon a nosili jako on kulaté brýle “Lennonky”. Když mě bylo třicet pět, už jsem byl dávno po druhý táta a zažil jsem to na hraní s kapelou znovu. Zase ty vlasy a ty brýle, pouze to bylo zase o generaci jinde. Nedávno jsem potkal kluka s kulatýma brejlema a dlouhýma vlasama... je to podobné, bude to něco, co funguje nepsaně, nedá se to nějak uchopit. Prostě to je. Všimli jste si, jak se rád vracím zejména k filmu a pocitech z nich? Nakonec film dává také rozhled, pocit, náladu. Přemýšlím také o jiné věci. Může téma těch mých “mániček” vydržet do smrti člověku jako téma? Osobně jsem si nikdy nedovedl představit, že budu po padesátce věku nosit stále dlouhý vlasy a stále se cítit jako rocker. My jsme generace narozená v roce 1958 a já mám dojem, že jsme stále museli v životě stále jen někoho poslouchat.