Ještě ze školních lavic...
V té předchozí kapitole, jsem si zavzpomínal na budovu školy, už jsem o svém dětství sice psal, ale přesto mi nedá trochu s humorem něco přihodit do banku. První třídu si pamatuju jako ověšenou učebnu obrázků a obrazů. Na nich letadlo a velké i malé písmeno “L” a další a další. Lavice ještě s kalamářem, potom dál plnicí pera, kaňky a zasunovací písmenka do sešitu. První napsaná písmena. Od paní učitelky krásné A, a - pak už svým tahem čmáraniny, pár písmen v pohodě, dalšími utíkajícími z linek i sklonem. Z dalšího období si pamatuju, že jsme versatilkama, na kterých bylo na konci přišroubované kružítko na ořezání špičky tuhy o přestávkách hráli s klukama hokej na podlaze za lavicemi. Já jsem si vpíchl kus tuhy do ruky a i když se tam do rány pouze tuha jen obtáhla, mám dodnes vidět tečku vpichu a vyjetí tuhy. Bylo to ve třetí třídě a já jsem vždycky tvrdil, že mi tam ta tuha zůstala. Rád jsem psal jakoby švabachem a tak jsem jednou popsal o přestávce lavici, kde bylo Fénicie, Roma ap. Dal jsem si s tím ohromnou práci. Pak to prasklo a já musel lavici omýt a odrhnout brusným papírem. Také jsem v první třídě nakreslil do Žákovské knížky spolužačce “kosočtverec” a měl jsem s tím problém. Doma jsem se styděl, protože to byla opravdu klukovina, ale stalo se. Také jsem chodil několik let na francouzštinu a každý z nás žáků tam dostal své jméno. Mé jméno ve Francii neexistuje a tak jsem dostal jméno JEAN. Tenkrát jsem se trochu styděl, že to je jméno pro sluhu, což byl takový trend v anekdotách. Nicméně jsme se několik let učili cizímu jazyku a dodnes umím nějaká ta slovíčka a také omluvu v kompletní větě, kdy si zapomenete školní sešit. Protože to byl jednou sešit, jindy učebnice, byla to asi nejčastěji používaná věta. Proto jsem ji nikdy nezapomněl. Vždycky mě fascinovali První máje. Většinou tam hrála místní bigbítová kapela Horizont a já jsem z toho byl úplně paf. To byl první vzor, který mě přivedl k myšlence dělat muziku. Chodil jsem sice na klavír, ale známí a kamarádi znají mou variantu této výuky u mé tety, která se skládala z toho, že jsem tetě vyprávěl vtipy a cokoli, abych nemusel hrát. Asi sedm let výuky bylo naprosto k ničemu, protože jsem to prostě flákal a bral jsem to jen jako nutné zlo. Samozřejmě jsem pak nikdy nevystupoval na nějakých přehrávkách “Zušky”, protože jsem nic neuměl. Začal jsem prostě na Maličká su a tam jsem i skončil. Zpátky k Máji. O jedné této manifestaci s konečnou v místním letním kině, jsme se spolužákem jedli párek s hořčicí a jaksi jsme seděli a nevnímali, že se hraje sovětská hymna. Jedna učitelka pak prosadila, že jsem dostal “2” z chování. Slíbil jsem si pak, že se jí za to jednou pomstím. Ona byla velká soudružka a nechci říci, že si na mě vyloženě zasedla, ale zřejmě vycítila můj postoj k soudružství a tak jsme spolu zrovna nevycházeli. Potom jsem ještě jedné opět soudružské spolužačce, která se s celou rodinou bratříčkovala se sovětskými vojáky z Milovic, řekl ať si najde také nějakého vojáčka a byl další problém. To už bylo horší, protože se do toho navezl její děda, bývalý partyzán, no a jistě si dovedete představit, že to byla mela. Dokonce se jednalo, že bych měl přestoupit na jinou školu, nakonec se to vyřešilo nějak kárně, ani nevím, zda jsem dostal zase horší známku z chování, ale určitě to veselé nebylo. Tu paní učitelku jsem potkal nedávno na ulici, sotva šla, tak jsem si vzpomněl na tu dobu s párkem, ale usmál jsem se v duchu a šel jsem dál s pocitem, že je to prostě za námi. Tu spolužačku občas potkám na srazech třídy, po revoluci jsem ji něco od plic snad řekl, že na ně konečně došlo, ale necítil jsem nikdy žádnou zášť, byla to prostě taková doba a já jsem si myslel, že tito lidé prozřou. Když dnes vidím soudruha Ransdorfa, který je mimochodem hodně sečtělý a vzdělaný, myslím, že tito lidé neprozřou nikdy, občas jim nahrává, že se stavějí do šiku, ale Brusel a jiné posty jim nesmrdí. Osobně bych nechtěl, aby se vrátili, jen doufám, že podobných jako já je nás víc a že to nikdy nedopustíme. Se svou třídní učitelkou na druhém stupni školy, kterou jsme měli až do deváté třídy jsme se dostali na různé výlety a na toto období rád vzpomínám. Paní učitelce jsme byli předat kytku a dar na její svatbě v Mladé Boleslavi a měl jsem ji opravdu rád. Byla spravedlivá a uměla to s námi. Byla to mladá, hezká žena a třeba lyžařský výcvik nebo výlet pod stany, to byly úžasné akce. Já jsem byl takové to zlobidlo třídy, ale ne zase nějaký ulejvák nebo vyvrhel. Byl jsem taková veselá kopa a stále jsem něco komentoval, musím napsat, že jsem občas měl nějaké výstupy, poznámky, ale myslím, že mě brala jako recesistu a hodně mi pomohla. Nebyla zaujatá, prostě zlatá učitelka. Já jsem pak už v deváté třídě mohl hrát na besídce třídy na el. kytaru, kterou jsem dostal od rodičů pod stromeček a dokonce si pamatuju, že jsme přetextovali nějakou píseň od F. R. Čecha a hráli jsme ji téměř jako školní kapela. Už jsem o škole psal i o svém vztahu k malování a kreslení. To mě ohromě bavilo a tak jsem kreslil po vzoru Káji Saudka seriály o spolužácích. Tenhle vztah mě vedl ke kroku přihlásit se na Grafickou školu, což jsem již také popsal jinde, tato cesta se mi sice nevydařila, ale na druhou stranu jsem se díky ní dostal k tiskařině a nakonec jsem z dnešního pohledu rád, že se tak stalo, protože mě tento obor dodnes živí jako podnikatelská činnost a kdybych se býval na Grafickou školu dostal, jediné, co by mohlo dopadnout jinak je, že bych se možná tenkrát v Praze dostal více a dříve k muzice, protože se na tuto školu hlásili právě umělecky založení jednotlivci. V dalších obdobích života jsem se samozřejmě setkal s tím, že jsem té své škole občas nějak pomohl, ať to bylo sběrem papíru z tiskárny, který jsme škole občas přenechali, když byl zájem. Udělali jsme pro školu výchovný rockový koncert s naší kapelou. Když byly nějaké akce školy, vytiskli jsme samozřejmě nějaký ten bulletin, propozice, pozvánky nebo plakáty. Co se týká setkání bývalých spolužáků, tak tady jsem měl občas prodlení, protože jsme hodně hrávali s muzikou, občas jsem byl a jsem rád, že jsem se viděl i s některými lidmi, které jsem opravdu viděl až po mnoha letech. Co mě tak trochu překvapilo, bylo setkání s naší bývalou třídní učitelkou. Možná je to už víc, jak deset let, ale měl jsem z toho špatný pocit. Nevím, zda té ženě někdo ublížil v nějakém postupu, nepamatuju, že by byla nějak angažovaná jako stranice, ale nějak jsme si nepadli do oka a ona byla ke mě dosti odměřená. Dost jsem se na ni těšil a trochu mě to zklamalo. Zvlášť proto, že ještě rok nebo dva po škole nám povolila hrát s kapelou na třídním srazu a nebála se, že by se to nějak zvrtlo. Bral jsem to tehdy od ní, jako velkou zodpovědnost a moc jsem si toho vážil. Když jsme se pak sešli na zmíněném setkání po mnoha a mnoha letech, řekl jsem při svém sólovém vstupu, kdy sdělujete ostatním, jak si žijete a proč ap., že jsem “pravičák”. Nevím opravdu proč, ale najednou se ke mě chovala jinak. Možná to mohlo být něčím jiným, třeba neměla zrovna náladu, tak jsem to vzal na vědomí. Nic v tom nechci hledat, já si prostě tu svoji perfektní “třídní” stejně uchovávám jako hvězdu naší tehdejší školy, která se za nás dokázala postavit a měla nás všechny ráda, byli jsme její první třída, kterou tenkrát vyfasovala na dlouhé tři roky a my jsme ji měli prostě rádi.