Kapitola o všech kapitolách - závěr...
Mám takový dojem, že co jsem chtěl napsat, už se asi naplnilo. Vždycky před spaním v noci přemítám o tom, co jsem ještě nenapsal a co mě uteklo nebo mohlo utéct z hlavy ven i při samotném psaní, jako takovém, protože se mi někdy stává, že myšlení přeskakuje z jednoho nápadu k druhému, čímž je někdy složité “držet ho pevně na uzdě”. Asi z tohoto pocitu mě napadlo to naše fiktivní “druhé já”, které existuje hlavně tam, kde je pro něho živná půda a ta jak je známo se vyskytuje u nerozhodných lidí, u lidí pochybujících ap. Pak se ale sám přesvědčuji a uklidňuji, že jsem se určitě alespoň jemně dotknul všech témat, o kterých jsem napsat chtěl. A tak mě při rozjímání tak nějak napadlo, udělat jakousi kapitolu o všech kapitolách a zakončit psaní nějakým přeletem nad tím svým “kukaččím hnízdem”, abych měl klid na dušičce a také, že bych tady mohl dovysvětlit, přiblížit, upřesnit některé ty názory a glosy, svým okomentováním. První, co mě napadá, je příšerná vidina, a to udělat korekturu chyb celého svého psaní. V první řadě si budu celý text muset přečíst. To si nedovedu představit, protože mě po sobě samém číst nebaví. Zkusím to pošeptat svému druhému já, zda by mi s tím nepomohlo, ale mám obavy, že už se ke mě třeba nikdy nevrátí, třeba proto, že se za to, co jsem napsal bude stydět. Já totiž když po sobě čtu, mám tendenci doplňovat text, čímž na místo oprav chyb, vznikají další nové pasáže. Na druhou stranu se mi líbí a mám s tím krásnou zkušenost, že se takto krásně nafukuje a možná i dokrášluje text a přiznám se, že to mě naopak na psaní hrozně moc baví. Až tedy opravím gramatické chyby, či až doupravím obsah svého psaní, čeká mě ještě vybrat ze svého soukromého fotoarchivu nějaké obrázky, které by zpestřily vyprávění a podbarvily zmíněný text. Potom se obrázky budou muset zalomit do textu samotného, možná přidám nějaké popisky a pak se bude muset celé “dílko” vystránkovat, posléze vytisknout a tím by mohlo být vše dokonáno. Chtěl bych vytisknout nějaký menší náklad a když se mi třeba podaří najít v sobě další monology o pocitech, pak bych mohl celek rozšířit a vytisknout třeba časem znova rozšířenou verzi. Také mě napadlo, že bych mohl udělat další návaznost tím, že by vyšel další díl “sebraných spisů”, který by ve stejném formátu byl dalším volným pokračováním, ovšem již v novém svazku. Uvidíme. Ještě bych chtěl napsat, že mě to mé psaní někdy strašně moc bavilo a to hlavně, když mi šlo samo od ruky. Někdy jsem si zase naopak zasedl k psaní a nic jsem nemohl ze sebe vydat. Největší problém vidím v činnosti mozkových buněk, kdy víte o čem chcete psát, ale nedokážete to definovat a jasně popsat. Pak chodíte kolem dokola v bludném kruhu jako kolem horké kaše a cítíte se jako “blbec”. Někdy mě ten pocit uváděl do stavu myšlení řádu NULA, protože jsem si uvědomoval, že na to nemám, rozplést danou úvahu do konce. Nemohl jsem najít například správná a vhodná slova, vygenerovat závěr nebo jednoduše popsat nějaký rozměr. Jiný je další pocit, že bych třeba něco konkrétního, teď mě sice nic nenapadá, popsal ještě více ostřeji, ale nějaká záklopka mi stále radila, nedělej to, někdo tě pak za to bude propírat a nebo se kvůli tomu do tebe trefovat. Nemyslím tím nějakou sprostou narážku, urážku, myslím např. konkrétní pohled na společnost, na okolí, na mlčení davu, na víru v lidstvo v podobě jakési kritiky, kdy se zaleknete, jak jste se rozjeli třeba právě ostře, jenže vy tou kritikou myslíte samozřejmě i na sebe samého, protože jste sám také členem lidské smečky, není to nějaká arogance a nabubřelost, která by vás vyňala jako někoho nezkaženého jednotlivce, který za nic nemůže. Pronásledoval mě také pocit, kam až může člověk zajít v obnažení své duše. Většinou se všichni raději za něco schováváme a nechceme mít žádné problémy s nějakým vybočováním z řady. Na druhou stranu odhalení duše nějakého obyčejného jedince, stejně nikoho moc nezajímá, ale měl jsem v sobě stále pocit, že svým vyjadřováním se k věcem kolem nás, mohu rozpoutat v někom třeba nenávist, zapšklost, opovržení ap. Na to jsem v sobě našel ráznou odpověď, že je mi přes padesát let a snad mám právo svobodně se postavit k různým tématům. Také mám pocit, že když někam, nebo k něčemu patřím, měl bych to nějak ventilovat, měl bych za tím stát a přiznat to. Nejsem sice v žádné politické straně, ale na druhou stranu mám svůj názor, což jsem nakonec doufám jasně napsal. A tak jsem poslepoval do jednoho tvaru své pocity, názory, své glosy a úvahy. Dotkl jsem se doufám všeho kolem nás, na co jsem v sobě sám hledal odpověď a tu jsem pak popsal jako chybující člověk tak, jak to vidím a cítím já sám. Od muziky, filmu, politiky, vzpomínek na mládí, školu, podnikání, jsem se přehraboval v niternosti lidské duše, v niternosti vlastních pocitů a dokonce jsem zahrnul do svého psaní jakési naše druhé já, které nás svými postřehy peskuje a ironizuje naše konání. V podstatě cítím, že popsat nějakou výseč lidského konání v podobenství sebe sama, je složité a asi to umí jen ti nejlepší mistři pera. Protože se pokládám za tvůrčího člověka, který dělá a skládá po celý život vlastní muziku, píše texty a cítí v sobě nějaké to “bohémství” a i když nejsem veřejně až tak znám, chtěl jsem přesto něco napsat, vyjádřit. Při svém psaní jsem myslel vždycky na Halinu Pawlowskou. Uznávám ji jako skvěle píšící autorku životních postřehů o společenském dění a rozenou glosátorku. Proto jsem se chtěl vyhnout jakoby “provinčnímu” psaní, kde by celé mé dílko vyznělo, jako nějaký místní “zpravodaj”. Chtěl jsem, aby to mohl číst každý, kdo by se v tom mohl nalézt, každý, kdo by si něco z toho mého psaní mohl vzít a přemýšlet o tom, co jsem tím vším třeba chtěl vyjádřit. Jistě jsem se nevyhnul nějakému zbytečnému popisu, nevyhnul jsem se moralizování, přihřál jsem si občas polívčičku s popisováním svého maličkého “já”, za což se omlouvám. Snažil jsem se vypsat se pravdivě ze svých pocitů a doufám, že to nebyla úplně marná nebo zbytečná práce. Závidím klidným lidem jejich klid, stabilitu, já jsem náladový, roztěkaný človíček. Zopakuji, že se bojím bolesti, stáří, občas trpím depresemi a marností, myslel jsem si bláhově, že se ze všeho vypíšu a budu mít pak klid, ale copak jde všechno, na co myslíme, co prožíváme nebo jsme už prožili popsat, dostat to ze sebe? Ani náhodou... Děkuju všem, kdo jste došli ve čtení této mé “knížečky” až na samý konec a doufám, že to nebylo až tak nudné, “provinční”, hloupé, vyumělkované. Pokud ano, pak se omlouvám. Nejsem žádný ostřílený spisovatelský matador. Chtěl jsem si pouze zkusit napsat něco sám za sebe a pokoušel jsem se o to vlastně celých posledních dvacet let. Marně. Teď se mi konečně podařilo dokončit ten dávný “boj”. Končí vánoční svátky roku 2009 a také končí můj monolog o pocitech.