Konečně začátek!!!
Určitě také občas míváte někdo z vás v noci před spaním pocit, že byste okamžitě napsali knihu výjimečných myšlenek, které ještě nikdo nikdy nevyslovil, nesepsal? Najednou máte úžasné nápady, myšlenka střídá myšlenku... Když se pak ale dostanete k samotnému psaní, najednou nic! Je to paradoxní, že takové jsou vždycky - alespoň pro mě - začátky psaní. Notně dlouhou dobu přemýšlím, jak brilantně napsat nějaký vtipný úvod pro své úvahy a postřehy a celou tu dobu stále marně zápasím s tím jak. Aby to nebylo fádní, umělé, aby to bylo jasně formulované a mělo to nějakou úroveň a jiskru, která pak může přeskočit do samotného díla v případě, že se zadaří začít druhou kapitolu a tu první už mít za sebou. Je to taková autocenzura či sebekritika, do které se promítá poměr doposud vybudovaného vkusu, vlastního poznání. Začít od nějaké přijatelné normy, laťky, kterou si člověk nastavuje svým pohledem na svět a lidi v něm. Je to tendence srovnávat se v momentu prvního psaní s významnými už hotovými, většinou úžasnými autory a osobnostmi, což pak začátečníka bohužel nutí vůbec psát nezačínat. S věkem, který přináší zkušenosti a také samozřejmě určitý rozhled, máme v hlavě velice neuspořádanou škálu svých prožitků. Osobně sám za sebe mohu napsat, že nejdůležitější v životě je udržet si jiskru, zápal pro cokoli, co uspokojuje rozervanou například uměleckou duši předělů různých dob v mém případě a jakoukoli duši dle jejího vlastního majitele. Měřím čas, který mimochodem utíká velice rychle na takzvané “desetiletky”. Ty běží nějakým samovolným tempem, záleží pak na každém z nás - jak se ony “desetiletky” mění. Začal jsem svou pubertu vzhlédnutím se v “máničkách” a v rockové muzice a už tehdy jsem si stanovil, že se v tomto prostředí budu celý život pohybovat. Dělám to už nějaký ten pátek. Díky vlně big bítu v Čechách, jsem chtěl držet krok s texty a muzikou, které něco vyjadřují a tak jsem nepřijal pouze povrchní pozlátko, kdy stačilo mít dlouhé vlasy, rozervané džíny a poslouchat Sabbaty nebo Kiss - ke všemu bez znalosti anglického jazyka. Měl jsem štěstí spíše v českých vzorech, kde bylo dané prosté a jasné kritérium: aby to nebylo podbízivé! Zkrátím-li to, nechtěl jsem být jen v řadě plagiátorů a tak jsem se rozhodl ponořit rovnou do největší hloubky, kde bych pak možná porozuměl tomu, co je ukryté pod hladinou. Celé mé putování tímto světem bylo provázeno pocitem, že vždycky vím, co chci. Dnes, kdy jsem dosáhl věku více jak padesáti let, bych se chtěl ohlédnout za vším, co jsem prožil, poznal a mám pocit, že vnímám veliký rozdíl v jedné věci. Ve dvaceti letech něco děláte naplno a čekáte, že se to nějak zúročí, že na vás musí přijít řada, že vás někde prostě někdo čeká, že vás někdo chce, že vás někdo prostě potřebuje. Ve třiceti tento pocit ještě zůstává jen s tím, že si už nejste tolik jisti jako dříve, že to tak všechno je a teprve ve čtyřiceti začíná člověk pomalu chápat, že na vás zkrátka vůbec nemusí dojít řada. Vypadá to neuvěřitelně, ale najednou se stane, že vidíte celý ten kulatý balón “Svět”
- problémy, zážitky, výhry, prohry, tužby, zklamání, lásky v něm - z druhé opačné strany
- jelikož jste ten balón prostě a jasně už obešli dokola, což vás velice zaskočí. Cítíte, že jste se připravili svou prací v uzavřeném vlastním světě domácího tvoření o nějaké ty bližší
i vzdálenější kamarády a nakonec i o zážitky, které běžně při žití na plné pecky vznikají a jdou s námi ruku v ruce. Že jste jednoduše na něčem dlouhodobě pracovali a stále čekali,
že se se slávou vrátíte do prostředí, kde se zastavil čas. Zpátky do vináren, hospůdek, kavárniček, kde samozřejmě dohoníte, co jste zmeškali. Jenže čas se vůbec nezastavil
a naopak změnil naše blízké okolí a pohnul také soukolím osudu ostatních lidí. Nakonec
i tím, jak jsou cítit počáteční kroky stárnutí, začínáte cítit méně energie, musíte se nutit
do některých aktivit, opotřebuje se vůle, víra, očekávání a přicházejí pocity marnosti, zhrzenosti a hlavně malosti vůči hvězdám na nebi nebo třeba historii světa. To, co běžně člověk řešil mávnutím proutku, mu dává najednou zabrat, zapomínají se drobné maličkosti a do ničeho se vám nechce. Máte pocit, že váš “hard disk” v mozku už nepřijímá tolik změn ve světě, tolik novinek v technice, zvláště když se soustavně odmítáte učit něco nového, což je samozřejmě projevem pouhé slabé vůle, ale tak to prostě může být, že tu silnější vůli má třeba někdo jiný. Navíc tím, že tu vůli neumíte chytit za pačesy si připadáte jako slaboch i když i s tím se dá po delší době vnitřně smířit, ukolébá vás to... Připustíte nakonec, že to může být opotřebováním duše a stereotypem všech těch dokola jdoucích každodenních rituálů. Úplně mě dostává ten pocit neurovnanosti duše, to jsem nikdy neznal, nemůžu si urovnat své potřeby, nestíhám dávat dohromady to, co bych potřeboval mít pod kontrolou. Faktem ale také je, že to nemusí být trvalý stav, může to být chvilkový syndrom vyprchání, omrzení právě jmenovaným stereotypem našeho konání ap. Mít srovnané všechny svoje věci - to je fakt ústřední téma!!! Co to má ale prakticky znamenat? Je to souhrn složek jak fyzických - tedy textů, obrázků, písemností, muziky, fotek, svých osobních věcí - až po duševní rozměr složek, které si urovnáte v nitru duše? Vzpomenete si na vše rozdělané a vše doděláte, napíšete závěť nebo knihu, paměti, uklidíte si ve skříních, vyházíte zbytečné a to samé uděláte i v duši, kde si ze skříní ve strojovně mozku vyházíte starý software a vyčistíte si pak zmiňovaný hard disk? Pokud se nám tohle vše podaří, pak může přijít čas, který pojmenujeme opět pracovně po mém - poslední “desetiletkou” (ta může samozřejmě proběhnout ještě klidně třikrát podle naší dlouhověkosti, pokud nám je třeba zrovna jako v mém případě, kolem padesáti)... Ne teď vážně bez legrace, prostě tenhle čas, ať bude trvat jakkoli dlouho, si nesmíme nechat vzít a zkazit, ten si musíme naopak užít a vybírat si pečlivě, co sami chceme dělat a jak ho chceme prožít. Můžeme si splnit svá tajná přání, zkusit nové aktivity, procestovat svět, nebo se jen osvobodit od toho, co už nechceme dělat a co nás nebaví. Když shrnu tento slavný počátek svého promlouvání slovem, přesně jsem tušil, že semelu všechno možné i nemožné do této kapitolky a že v tom bude určitě cítit ta klasická rozervanost, kterou mívají lidé, kteří vše intenzivně prožívají, ti - co mají hluboké vnitřní prolínání myšlenek a pocitů. Cítím stále pochybnosti ve stínu velikánů slova, kteří již vše potřebné řekli nebo napsali, ale na druhou stranu se nemohu zbavit pocitu, že chci také něco říci sám za sebe. Vadí mi v tom pouze neustálé vnitřní rozjímání hlasu druhého já a právě ta skrumáž neustále bubnujících otázek, kdy vám přijde, že berete na svá bedra myšlení jiných lidí, kteří jsou v naprostém klidu a přitom vůbec nemají všechny hodnoty srovnané a třeba ani nikdy mít nebudou, protože o to nestojí a nic je k tomu ani nevede. Není na tom nic špatného. Člověk který je básníkem a třeba i vypravěčem, prostě prožívá to neuvěřitelné promíchávání myšlenkových posunů, které mu dělají jaksi v hlavě zmatek. Nedokážete se soustředit na jednu myšlenku, která by nebyla překrývána druhou a pak další a další... Takový jedinec trpívá pocitem, že je hromosvodem lidstva, což zřejmě bude určitá úchylka. Takový člověk bývá strašně přecitlivělý, všechno si moc bere, všechno moc prožívá a vším se strašně trápí. Z druhé strany podobní lidé dle mého názoru velice intenzívně pracují a mají vysoké organizační vlastnosti. Když jsem v patnácti letech přišel na internát do Prahy, našel jsem své první velké téma. V ulicích plných tramvají, lidí a shonu jsem se zastavil, zavázal si tkaničku u bot a náhodně se podíval nahoru k nebi. Najednou jsem viděl jinou podobu té ulice. Střechy, vikýře, slunce a nebe, absolutní klid, pohoda. Dole pak pulsující město plné spěchajících lidiček, proudících sem a tam. Chtěl jsem zpracovat úvahu o tom, jak je tam nahoře na střechách těch domů jinak než tady dole v ulici. Několikrát jsem se pokoušel to vše popsat a tak jen doufám, že najdu své zápisky a dostanu se k tomu, abych toto téma konečně s velkou slávou zpracoval a tím také konečně uzavřel. Myslím i na zmíněné “desetiletky”, mám za sebou už tři (beru to od dvaceti let jako celky) a mohu přiznat, že se mi docela zamlouvá, že byly všechny tři podobné, což je celkem fakt, neměnil jsem priority a držel jsem se toho, co dělám rád - muziky, textů a taky radosti z profese kolem tiskařiny, která mě provází už od mládí, nevyměnil jsem nikdy zaměstnání a ze své práce cítím stále uspokojení.
Teď jsem na prahu další “desetiletky”, mám trochu pochybnosti, zda vydržím s tím, co jsem dělal doposud, protože začínám mít melancholii, stavy lítosti, pocity přicházivšího konce odchodu “ze světa” a podobně. Vadí mi spousty věcí kolem a nevím, jak je řešit, abych našel klid a mohl si jen užívat a dělat to, co umím nejlépe a co mám rád. I tak chci říci, že všechno, co bylo doposud, mě celkově docela uspokojuje, protože se mi opravdu zas až tak život za ty dekády neměnil a připadá mi, že jsem měl štěstí cítit se tak dlouho pořád stejně. Zjednodušeně přes 35 let chodit každý čtvrtek na zkoušku s kapelou a rozebírat tam své pocity, zahrát si své skladby, texty, něco autorské muziky nazkoušet, doma nahrávat své nápady ve “studiíčku” a k tomu mít vynikající zázemí, ženu, hodné děti. To není vůbec klišé. Protože třeba hrát s vlastním synem ve své kapele, v té jeho hostovat, slavit s dětmi dohromady vánoce, narozeniny, mít krásný pocit, že jsou dobře vychované, že mají ohromný lidský rozměr, to je síla a neuvěřitelný pocit vnitřního i vnějšího štěstí. Když mě napadlo něco konečně o svých pocitech napsat, věděl jsem, že se mohu opřít právě o tyto hodnoty a také se necítím díky rodině sám. Nevím, kde jsem kdysi vzal ten pocit, že na mě někdo někde čeká, že mě někdo potřebuje, že budu slavný básník, muzikant. Asi to bylo obrovským nasazením pro věc ve všech mých aktivitách, protože teprve nyní při psaní, si uvědomuju tu obrovskou škálu práce třeba jen pro kapelu, od skládání muziky, se všemi “díly” ručně dělanými kronikami zápisků a fotografií s jejich glosováním, s oficiálním vydaným DVD k 25 letům kapely a ostatními “cédéčkami” nebo kolekcí MP3, s básněmi, fotografováním, s organizačními věcmi kolem akcí, s malováním obrazů a obrázků, s nedodělanými i dokončenými scénáři k monotematickým celkům ke koncertům a klipům, se všemi těmi rozdělanými povídkami, propagačními letáky, obaly, grafickými návrhy ap. Něco se však stejně v člověku zlomí a když to vše dnes vidím z té druhé strany mince jako z rozhledny na dlani, nevím opravdu, zda něčeho z toho všeho nelituju. Najednou mi přijde práce na čemkoli nahraditelná. Přijde mi jako hemžení mravenců v mraveništi. Objeví se nový rozměr pohledu na věci kolem, rozměr jednoduchosti bez příkras. Kdysi pro mě banální věci jako příroda, obyčejné maličkosti, najednou vyvstanou a dají nám poznat svou věčnost a naopak připomenou naši lidskou malost, smrtelnost, zranitelnost. Zároveň nám přinášejí krásu, noblesu, sílu, pocit štěstí, naplnění. Jenže pochmurný starý básník končí život v blázinci, slavný herec v chudobinci, zrovna když našel zpátky cestu k matce přírodě, kterou vyměnil za zaplivanou putiku kvůli inspiraci. Lidská důstojnost má šrámy, zdraví nejde koupit, morálka se červená v rohu pokoje, pochopení se navzájem někdy nefunguje, tolerance zakopává, smysl našeho konání je ve hvězdách... Nic není totiž věčné a tak si musí každý najít svou obranu na nové poznatky, na nové okamžiky, které přicházejí, a my jsme o nich neměli nejmenší tušení. Každému stejně, ano tak to je a tak to platí. Máme svou číši vrchovatě naplněnou a jen čekáme. Den, měsíc, rok, deset, dvacet let? Najednou se pozornost přehodí k nadějným generačně mladším, v uvozovkách hezčím, perspektivnějším a podotkněme, že to tak má být... Ti mají tu samou vizi, co kdysi my o předělání světa a přirozený postup života jde svým krokem. Staří chtějí vyslovit své zkušenosti, ale nikdo je už nechce slyšet. Měli svůj prostor a také nechtěli poslouchat své rodiče, když jim něco chtěli poradit. V televizi musí být mladí lidé, aby to hezky vypadalo, ve firmách jsou mladí manažeři, ředitelé... Najednou přejdete prostě do jiné dimenze života, kdy se vám chce křičet, já jsem ještě tady, ale je v tom pouhá lidská sobeckost, která pramení z toho, že se všechno týká zrovna vás konkrétně. Kdybychom se změnili a bylo nám zase dvacet let, mysleli bychom zase jen na sebe, že změníme svět stejně jako ti mladí manažeři. Toto poznání je citelné, ale pravdivé. Na druhou stranu je vše velice prosté, každý si vybere zaměstnání, založí rodinu, má navíc jako bonus své koníčky, zájmy a vychovává děti. Mnoho lidí to bere jako úděl a přirozeně si uvědomuje už od mládí smysl tohoto konání. Přistupuje pak racionálně ke všemu, co přichází. Je v tom smíření s osudem a touto jasnou a danou vizí světa a našeho fungování v něm. Jsme tu pro to, abychom přivedli na svět děti, vychovali je a pak jim chvíli pomáhali vychovávat jejich děti a pak ve stáru odešli. A pokud se nám podaří realizovat alespoň část našich snů, je to veliké vítězství a štěstí! Vše co jsme nasbírali po své cestě životem a umíme to dobře dělat má velký význam právě v závěru lidského konce. Čím více si toho nabereme, tím je jednodušší naše stárnutí, protože to, co jsme zvyklí dělat dlouhodobě, můžeme dělat stále dál. Člověk, který chodí přes 40 let do práce, každý den, každý týden, rok co rok, je na to zvyklý i kdyby nesnášel lidi, nesdružoval se, po práci nikam nechodil, bude mu ten návyk např. odchodem do důchodu chybět. Proto je tak důležité mít něco v záloze. Na tom se pak dá stavět, nezůstat bez koníčků, bez tvůrčí práce, bez psaní si poznámek, vyřezávání samorostů, rybaření, sledování třeba i té “blbé” politiky, prostě něčím se musíme zabavit a ještě si to užít. Práce na zahradě přináší hezkou zahrádku, stromy, květiny, co ale s tím, když umíte složit muziku a text a máte jich v šuplíku desítky, když to nemá žádné uplatnění a vy nic jiného neumíte? Zděsíte se a začnete si vyčítat, že jste měli radši být zahradníkem? Co najednou s takovým pocitem? Máte si přiznat, že to byla špatná volba, že pocit naplnění je někde jinde a že teprve nyní vidíte pravý stav věcí anebo je to tak, že jen někdo podobný Vám nežaluje, netrápí se a pokorně bere svůj úděl. Nemusí hned křičet do celého světa, že zrovna “ON” je neuznaný! Ne, ten rozporuplný pocit o uplatnění, se sice jen tak nevymaže, ale nakonec musí přijít prostinké “smíření”, které je vysvobozující od všeho, co jsem popsal. Musíme stále něco dělat, abychom se nějakou činností prostě zabavili, můžeme začít někomu pomáhat, aby k nám přišel pocit uspokojení, můžeme prostě a jasně dělat cokoliv a to je skvělý pocit. Je to přeci tak prosté právě proto, že jsem v uvozovkách básník, který musí trpět, aby pak mohl vykřičet a popsat své pocity ostatním, co to neumějí! Proč se ale podobný člověk tolik zabývá sám sebou? Proč ho bolí neustále na duši, ten stav - to je vlastně nevyléčitelná nemoc, je to neustálé napětí. Jsem tedy nemocný egocentrik, který je zahleděný sám do sebe a k tomu ještě navíc neunese pocity stárnutí? Co když ani žádný básník nejsem a jen jsem si spletl cestu, která mohla být vyplněná něčím jiným a možná lepším? To je ve hvězdách a na tuhle odpověď si počkám až budu stát před Božím soudem. Pak se mi snad uleví. Jedno ale jisté je. Nechci lhát sám sobě ani tomu, kdo vydržel číst až sem, ale já opravdu najednou cítím, že jsem své “smíření” našel, že jsem se k němu dopracoval. Od synovy manželky Lucie jsem dostal ke čtení zajímavou knihu. Je právě o pocitech stárnutí a tam jsem našel jakousi skrytou energii, která mě začala ponoukávat, abych se z toho všeho vykřičel a zároveň mi samotné čtení bylo nějaké povědomé, blízké a přirozené, proto jsem se odhodlal, že se pustím do psaní, ale i do očisty své zmatené duše ve smyslu osvobození se. Aniž bych to až tak tušil, prvním mým velkým krokem byly mé nové internetové stránky, které jsem začal dělat, nejprve s pomocí syna a jednoho kamaráda, později úplně sám. Asi dva-tři měsíce jsem tam hustil všelijaké informace, ale hlavně jsem chtěl dát tam o sobě všechno pravdivě bez příkras, no a on to vlastně byl základní kámenk pořádku a očistě v mé duši! Na tom webu jsem si urovnal své věci, najednou tam byla rodina, muzika, práce, texty, písně, básně, mp3, úvahy o životě, kresby, koníčky, fotografie, obrazy, prostě všechno. Bylo to náramně osvobozující. A jsme u jádra věci. Co na to náš vnitřní pocit? Co na to naše druhé já? Ano, uhádli jste. Ti se stále hádají, že to ještě není ono a dali mi dva měsíce uspokojivého pocitu z dobře vykonané práce. Pak se na mě opět vrhli... Opět jsem měl pocit, že tam něco chybí, že to není dotažené do konce... uběhl rok, na stránky se podívalo kolem 5.000 lidí... a já teprve teď, ano v tuto chvíli - cítím ohromné uspokojení, protože co jsem chtěl aby tam bylo, tam je. Víc už to napumpovat nešlo, je to jen ten zmiňovaný pocit věčné nespokojenosti a rozervanosti, který v nás bují a stále nás pronásleduje. Ten musíme umět potlačit. Ještě nemám vyhráno, i když jsem ten pocit v tomto případě vypudil z hlavy. Musím si všechno to ostatní podobně vyřešit, vybojovat a zasloužit, abych pak mohl dělat cokoli dalšího, osvobozený od všech těch našich druhých já a od všech těch vlastních i nevlastních stínů, které nás brzdí. Snad se mi to někdy podaří. Cítím se lépe a toto psaní pro mě opravdu hodně znamená, ale hlavně - dělání si pořádku ve svých věcech je skvělá regenerace a očistná kůra duše. Musel jsem to prostě všechno sepsat, abych našel vytoužený klid. Musel jsem to vše zasunout do správných šuplíků ve stole. Musím mít prostě sepsaný “itinerář” neboli vlastní manuál, chcete-li, abych mohl ovládat a kontrolovat svou mysl, podobnou počítačovému softwaru v nadsázce mě vlastní, naštěstí pouze podobnou... ta počítačová je mrtvá, ta nemá duši a tu my lidé naštěstí máme.