Muzika, kamerování, úhly pohledů a zase ten pořádek...
Svět, ve kterém v současnosti žijeme je pro nás hmatatelný. Řekl bych dokonce, že si na něj můžeme klidně sáhnout, když se nám zlíbí. Jinak je to ale svět rychlý, šednou v něm staré fotky v albech, rodí se a umírají v něm už tisíce let lidé stále dokola a my se necháme nést nesmlouvavostí času, který ukrajuje každému z nás spravedlivě. Pokrok jde rychlými kroky dopředu a tak alba s fotkama nahradily složky v computerech plné fotografií z digitálů nebo domácích video záznamů, které ani nemáme čas prohlížet a upravovat, natož v nich mít systém. Pamatuju se, jak jsem měl pásky na kotoučovém magnetofonu s muzikou. Na jeden kotouč se vešly dvě LP dříve “elpíčka” (dnes CD) a jaký v tom byl chaos. Když nebyl k dispozici nový kotouč s páskem, za Párply prostě přišlo album Yes a bylo to. Později to samé s videokazetami. Myslím, že nejen já, ale každý z nás chtěl mít “pořádek” ve filmech a v muzice, které si nahrál pro potěchu. A určitě každému pak vadilo, že má na jedné kazetě odlišné žánry muziky, že to nejde k sobě. Hledali jsme určitě všichni, jak docílit systému přehledného archivování. Vzal jsem si tehdy dovolenou nebo se hodil marod a celý týden jsem vymazával a zase přehrával k sobě stejné kapely, tituly filmů jdoucích po sobě a tak např. v muzice bylo na krabičce od kotouče úhledně a láskyplně napsáno: Led Zeppelin I, II, III, IV... na videokazetě s filmem Indiana Jones pak I, II, III... tedy systém vše v jednom a také po sobě jdoucí v pořadí a ne každý díl na jiné kazetě! Uběhlo půl roku nebo rok a mohl bych znova a znova stále dokola všechno mazat a přetáčet k sobě. Nakonec jsem to vzdal. Za prvé se přetáčením zhoršovala kvalita záznamu, za druhé jsem zjistil, že bych musel mít dvacet kazet nebo pásků v záloze, abych mohl třídit nahrávky a skládat je k sobě a pak doplňovat nové k sobě se hodící. Neporadil jsem si s tím dokonce ani daleko později při skládání digitálních fotografií do alb v počítači a stále, i když jakési srovnávání používám, jsem nespokojený. Je mi líto horších fotek a tak nakonec eviduju jinak fotky ve stolním compu, jinak v notebooku. Strašně mě to štve, ale sjednotit je, to mi opravdu nejde. Chtěl jsem mít třeba na notebooku výběr jen opravdu “SUPER ART”, odmazával jsem tedy horší kvalitu fotografií, ale nedokázal jsem jaksi odmazat vše méně kvalitní, protože a jsme u toho, co kdybych to někdy potřeboval... Malé kazety do kamery, které nahradily velké videokazety. Ten samý problém, záznamy cesty na chatu z auta, různé naprosté blbosti, kus dovolené, za tím kapela a za tím synův pes Jonáš. Je normální to nechat a nezabývat se tím, tak co až budu potřebovat určité záběry, tak je prostě najdu, když už v tom nemám systém, ale pozor! Je to velká dřina! Jsem docela rád, že mě napadlo napsat tento odstaveček, protože krásně navazuje na předchozí hlavní téma: pořádek ve věcech, pořádek v duši. Stále se motáme kolem tohoto tématu! Myslím, že jsem tím navodil krásný a jasný příklad. Nicméně musíme dál a tak navodím další myšlenku. Žijeme sice velice moderně a technicky jsme na vysoké úrovni, ale stejně jsme ve stínu pyramid, ve stínu starých hradů a zámků, ve stínu vzpomínek, mnoha vyřčených pouček a pravd, které mapovalo lidstvo od svého počátku. To, co mnozí z nás teprve objevujeme, bylo již dávno objeveno. Mnoho otázek se opakuje stále dokola a my se právem ptáme, jakou roli máme jako jedinci v nekonečnu letopočtů nebo v nekonečnu hvězd. Jak je možné, že život vypadá v každém okamžiku trvání jinak, čím to je, že občas trpíme pocitem marnosti, kde se bere ta touha stále něco hledat a třeba i nenacházet. Dítě, které se narodí, na počátku netuší nic z toho, co znají dospělí a učí se poznáváním a instinktem. Když si začne osvojovat zvyky, neptá se proč tomu tak je. Je zasazeno někam, kde se narodilo. Může se narodit černé na poušti v Africe, bílé třeba v Evropě, může se narodit v zemi, kde je hlad nebo kde řádí válka. Může se narodit do konzumní společnosti, ve které se přizpůsobí svému okolí a teprve když dospívá, začne mít třeba pocit, že mu bylo něco zatajeno a že chce žít jinak. Může se proti tomu všemu začít bouřit a hledat své cíly a ideály. V našem čase, v naší zemi se narodí dítě třeba řezníkovi, populárnímu zpěvákovi, instalatérovi... Kam bude jednou patřit, až dospěje? Bude také řezníkem, zpěvákem nebo instalatérem? Bude bydlet ve městě nebo na vesnici? Procestuje svět nebo bude sedět na zadku doma? Má na to vše vliv čas, ve kterém zrovna žijeme? Vždyť právě herci, zpěváci byli kdysi bráni společností jako komedianti či lůza, i když postavení herců za dob starého Říma a Řecka bylo diametrálně odlišné než ještě před sto až dvě stě lety od současnosti. Dnes by chtěl být každý celebritou, tedy hercem, zpěvákem, moderátorem, modelkou ap. Proč to lidi tolik láká? Z historie víme o vojevůdci, který vyhrál nějakou bitvu, víme, kdo postavil pyramidy, ale o tisících a tisících obyčejných lidí nevíme skoro nic. Samozřejmě, že se třeba už v Egyptě najdou písemnosti a dopis třeba obyčejného rolníka, který se soudí o půdu. Můžeme si dnes sesumírovat jak asi žil, co dělal, ale jeho pocity, které měl, když nemusel o nějakém významném svátku dřít, když se ženil, jakou měl svatební noc, jaký byl na děti... to se nikdy nedozvíme. První písmo vzniklo podle vědců před více jak 3.000 lety. Od té doby uteklo spousty času. Došli jsme až k současnosti, kdy umíme téměř všichni číst a psát, kdy můžeme poznávat svět, učit se cizím jazykům. Vnímá ale svět jinak univerzitní profesor, který by nemohl žít bez klasiky od Mozarta po Bacha, bez velikánů světové literatury, bez vjemů mistrů štětců a malovaných pláten nebo perokreseb, než třeba konzumní obyčejný zemědělec nebo dělník, který žije pouze komerční televizí a v životě nepřečetl mimo povinné četby ve škole jedinou knížku a z malířů zná jenom Ladu? Jaký je rozdíl míry štěstí badatele, který objeví faraónovu hrobku a míry štěstí průměrného skladníka, pro kterého je vrchol uspokojení, že si dá “hambáče v Mekáči”? Proč se vzdělaný člověk ocitá na psychiatrii ze svého přemýšlení, když jiný je spokojený i když žádné vědomosti nemá a je prostě přirozeně chudý duchem? Dítě, které se narodí, nemůže ovlivnit, zda jeho rodiče umí sedm světových jazyků nebo žádný. Máme otázky a na ty můžeme najít odpovědi v knihách. V pubertě si myslíme, že jsme nejlepší a nejchytřejší, že všechno už víme a známe a že nám nemá nikdo do života kecat. Pak se to vše ustálí a většina z nás zapadne do nějaké přihrádky, pouze menšina lidí pak zůstane krásně bláznivá a jde si za svými cíli celý život. Tak se z pubertálního mladíka stane nekonvenční básník, potřeštěný vědec... Ostatním takoví lidé přijdou divní - nezaškatulkovaní. Po čase i ten největší rebel dojde do věku, kdy je i se svou rebelií směšný nejen okolí, ale i sám sobě. Jeden začíná básnit, druhý končí. Jeden se narodí a netuší, že bude slavným spisovatelem, další umírá jako zapomenutý starý baletní mistr v domově důchodců bez rodiny a známých. Čím více stárneme, tím více přemýšlíme, zda měl nebo má náš život smysl a nelze nikdy docílit, abychom měli své bytí stále vyvážené pod kontrolou, či stejné beze změn. Jednomu se nepovede manželství, jiný třeba tragicky zahyne při autonehodě. Když máme hodně problémů, ptáme se proč zrovna my? Naučili jsme se, že nejlepší je nemít žádné problémy a když se pak nějaký objeví - máme z nich strach. To je úměrné rovněž našemu věku, najednou cítíme některé věci jinak. Tak třeba můj otec po šedesátce nechtěl zabít kapra na vánoce. Nebo se nemohl dívat na televizi, kde bylo ve filmu násilí. Prostě mu to, když šel spát, nedělalo dobře. Úplně ho to rozlomilo. Musím uznat, že mě také dnes více jak jindy rozlaďuje nespravedlnost, násilí třeba na starších lidech, na dětech a raději se vyhýbám zprávám o těchto událostech. I přes velkou rozdílnost lidí nás spojují občas věci, ze kterých můžeme čerpat všichni. Je to například obrovská mediální hra, která nás obklopuje a svírá. Z té lepší strany to může být silný příběh z filmu, který spojí diváky na celém světě, sobec se rozpláče při dokumentu o humanitární pomoci, po shlédnutí případu týraní dětí, zvířat a pak najednou jsme všichni ochránci přírody, lidských svobod a práv... Například fenomén televize není sice historicky tak dlouhý, ale všimněme si, kolik lidí je závislých na seriálech a telenovelách, na každodenním přehledu zpráv a jak silný je to zvyk, sedět denně tolik hodin u bedny... Ono to má ale také jiný rozměr. Dříve se pustila televize večer na film anebo zprávy, více třeba v neděli na odpolední tenisové utkání. Dnes hraje televize jako kulisa od rána do večera každý den. Také se všechny TV společnosti předhánějí v získávání diváků na nějaký pořad. Nejdříve to je seriál, estráda, dětský film, film pro pamětníky, filmy o indiánech... pak se všechno okouká a tak musí být kriminálka drastičtější, aby přilákala, estráda sprostší, aby přilákala... až se začíná osvědčovat fenomén reality pořadů, kdy se díváme na vybrané lidi, jak žijí na hromadě v jednom domě a vidíme i to, jak chodí na WC, jak se koupají, jak si čistí zuby. Stále se vymýšlejí trháky pro diváky a tak se setkáváme s tím, že se lidé chtějí dívat na neštěstí v přímém přenosu, na boj o holý život jedince vysazeného na týden do pralesa, na požár domu a záchranu lidí z něho, protože divák už je tak otrlý, že se musí udržet jeho přízeň sledovanosti stupňováním jeho adrenalinu. Bohužel tak konzument obyčejně časem degeneruje a mění se mu hodnoty. Cizí neštěstí mu dělá radost, protože tím zapomíná na své vlastní problémy. Nová technika počítačů, mobilní telefony, rychlá a velká auta... Žijeme rychleji a už se neumíme radovat z maličkostí, zapomínáme na přírodu... Chceme si koupit bazény, velké domy a tak pracujeme od rána do večera a čas nám utíká ani nevíme jak. A je vůbec na tohle vše nějaké měřítko? Co je to spokojeně žít, krásně si stárnout, dělat co nás baví? Máme být hrdí nezaměstnaní s hladovými dětmi nebo dělat za každou cenu i to, co nás nebaví. Být tam, kde nás jen třeba využívají a okrádají, špatně nás platí ap. Další věc: jak nás ovlivňují geny našich rodičů? Budu-li mít otce alkoholika, musím do toho zákonitě také jednou spadnout? Nebo pokud se oprostím od podobné rodiny a vystuduji tři “Vysoké” školy a budu třeba pak soudcem, co když budu tajně chlastat a schovávat tak svou pravou tvář? Také by mě zajímalo, jak třeba moji rodiče prožívali můj odchod z domova, můj vstup do manželství. Já to bral pouze ze svého hlediska a nějak jsem myslel na budoucnost, než abych myslel na to, jak jim v té chvíli je. Ale kdybych zase myslel na ně, nemohl bych být nikdy šťastný, to bych se musel zastřelit žalem. Myslím to teď trochu jinak. Já jsem nezažil, že by si některý z mých rodičů stěžoval, že odcházím, že by brečeli, že by mi to vyčítali... A naopak - já sám jsem strašně trpěl tím, že děti vyrůstají v muže a že nám odejdou. Byl jsem z toho vedle a nemohl jsem to unést. Kdyby ale jen to, rozebíral jsem to neustále nahlas a otravoval nejen sebe, ale i je a celé okolí. Jako kdyby rozmazlenej “fracek” přišel o hračky! Trvalo mi to víc jak deset let, než jsem se jakž takž oprostil od těchto pocitů a než jsem se našel v něčem jiném. Dnes jsem se upnul na muziku, kterou dělám po nocích, na chatu a přírodu kolem ní, kde je nám s manželkou moc fajn a rád tam odpočívám, na práci v podnikání a tedy v tiskařině a už nemám ten strašný pocit, že jsme tady na světě po odchodu dětí z rodiny zbyteční. Měli jsme malé děti v době filmů “Jak vytrhnout velrybě stoličku” a ten film byl tenkrát a možná stále je, měřítkem štěstí v rodině. Rodina, štěstí, láska, to vše tam bylo a o tom sní obyčejný člověk. Je to jako svět reklam, hezkých časopisů s vyretušovanými tvářemi celebrit, kde i paní Pilarová, ve vší úctě vypadá na dvacet pět let věku i když je jí sedmdesát. Krásní mladí lidé nám čtou zprávy o počasí a nehnou ani brvou když oznámí, že teroristi namířili letadla do amerických věžáků! Jak asi přemýšlí terorista, který vědomě zabije stovky lidí a nechá vybuchnout bombu v metru nebo v hotelu, kde jsou nevinní? Je zpravodajství v televizi o ohromné katastrofě jen bránou pro sledovanost anebo je to upřímná lidská touha redakcí a reportérů pomoci postiženým? Snaha člověka po sobě něco zanechat je velká a trvá věky. Na jedné straně živnostník nebo chcete-li podnikatel, který přemýšlí kam jet k moři se potápět s kamarády, na druhé straně sociálně slabý jedinec, který přišel ne svou vinou o práci nebo zbankrotoval a nic mu nezůstalo, který myslí na to, kde složí hlavu ke spánku. Je to věčný boj dobra a zla, pravdy, lásky, bytí a nebytí, žití i přežití...