O dětství a tak vůbec...
Máme s manželkou dva syny, oba jsou už nad 25 lety věku, takže mohu říci, že jsem prožil dětství své, ale i to jejich. Zároveň jsme byli poslední dobou součástí vyrůstání dětí našich blízkých známých a tak se dá říci, že máme tři různé pohledy na toto téma. S příchodem moderní technologie fotoaparátů a kamer došlo k velkému pokroku. Když se od malička filmují všechny narozeniny dítěte, vánoce, svátky, dovolené, získáváme my i naše děti pocit, že máme úžasnou paměť. Známe všechny detaily jakékoli oslavy a víme, jak jsme na ní vypadali. Když byli naše děti malé, neměli jsme kameru ani foťák a teprve když jim bylo deset a třináct, pořídil jsem první kameru na videokazety. Bylo to v roce 1993 a od té chvíle se dělo to, co jsem již popsal. Víme, jak jsme vypadali v ten moment, v tu chvíli, přiblížíme si ty okamžiky a vtáhne nás to zpět do děje. Jak se pak na to podíváme vícekrát, zažije se nám mylný dojem, že si to úplně přesně pamatujeme. Do krve by se člověk hádal, že to tak je. Je to ale tím, že všechny ty zaznamenané akce můžeme kdykoliv vidět a tím je také automaticky přivolat do podvědomí. To, co bylo ještě dávno před tím, už si tak dobře nevybavujeme, nemáme to s čím srovnat, nemůžeme si to pustit na DVD nebo na videu. Pár fotek ze školky, na konci školního roku společné foto se spolužáky, něco černobílých fotek, ale ty nepromluví tak jako živost filmového záznamu, abychom slyšeli, jaké měly naše děti hlásky když jim byl rok, dva... Nebo abychom mohli najít, jak jsme se zrovna ten den oblékli, jak jsme měli učesané vlasy. Ještě těžší se vzpomínkami na dětství je to s námi staršími. Musíme si vybavovat úplně všechno a velmi záleží na tom, kolik si toho pamatujeme. Jak známo paměť se s věkem horší, nicméně není to už vůbec takové, jako když se vytáhne ze šuplíku videokazeta nebo DVD s popiskami o který rok a o které narozeniny jde... Tady nám v uvozovkách vyhořel archiv a my musíme spoléhat pouze sami na sebe, poskládat tu mozaiku ze střípků rozbitého džbánu našeho mládí. Mimochodem, zkuste si vybavit hlas někoho blízkého, který už nežije a nemáte ho nahraného. Je to velká námaha. Kdy se v člověku tvoří první pocity? Už v bříšku matky cítíme bezpečí v rodině bez hádek, nebo naopak cítíme napětí v rodině alkoholiků, choleriků a to vše nám dává do vínku nějaký základ? Ze zkušenosti své bych řekl, že i bez kamer a umělého vyvolávání doby vzpomínek a pocitů se dá vytvořit v dítěti nějaký řekněme základ, na kterém se pak dá stavět, když je ten základ kvalitní. Dítě si nepamatuje, co se stalo ve dvou letech a měsíci jeho věku, dítěti se tvoří ze všeho kolem nějaké podvědomí, nějaký pocit a ten je buď pozitivní, nebo negativní. Většinou si pak pamatujeme, kdy jsme dostali své první kolo, kdy jsme šli poprvé do školy a pak už to navazuje plynule jako film. Ptal jsem se svých dětí a ony nepamatují stěžejní momenty svých prvních řekněme skoro 6 až 8 let. Hrozně mě to zklamalo, nejprve jsem o tom stále přemýšlel, jak je to nespravedlivé, ale nakonec mi to došlo. Tak to zkrátka a dobře bývá. Chceme dětem vrátit paměť, jak jsme se o ně museli starat, oni to nepamatují a nás to hrozně mrzí, že netuší, jak jsme s nimi dělali první krůčky v chodítku na asfaltové silnici, kolik jsme toho museli naběhat, aby se dítě nepřevrhlo a nerozbilo si nos. Oni si to prostě nepamatujou... Až budou mít sami svoje děti, bude to zase úplně stejné a to je na tom životě krásné a zároveň spravedlivé. Věk malých dětí je v rukou jejich rodičů, ti si děti buď užijí, nebo ne. Je to ten nejkrásnější čas, kdy dítě vnímá, co mu povídáme, ovlivňujeme ho, vytváříme v něm první představy, pozorujeme jeho vlohy třeba pro kreslení, sporty, ale taky nám může ten čas proklouznout mezi prsty a pak se už nedá nikdy dohonit. Máme přeci svou kariéru, kamarády, koníčky ap. Když dětem dáme lásku a péči, když se jim věnujeme, v jejich dospělosti na nich poznáme, že je to ovlivnilo a že to k něčemu bylo. Je poznat, jak pevný základ dítě má a i kdyby si nepamatovalo nic do svých 12 let věku, základ měli v rukách jeho rodiče a ti sami nejlépe vědí, jak je ten základ pevný a zda vydrží být pevným po celý život i když se samozřejmě stane i nějaká ta výjimka. V dobách, kdy mě bylo kolem 18 let, jsem kamarádil s dvěma bratry. Chodili jsme každý den na pivko do hospody a jednou za nimi přišel jejich táta. Byl to alkoholik, který chtěl od synů odpuštění za to, jak je nevychovával a že byl stále v trapu... Ti bráchové ho vyhnali, že je pozdě a ke smíření tak nedošlo... Nevím, jak ten táta skončil, ale dovedu si představit jeho pocity provinění, výčitky zvláště za vystřízlivění... Ty pocity a chmury pak musel zahnat alkoholem a musel to všechno přepít. Paradoxem je, že ti synové se časem propili do stejného stavu svého otce, čímž se potvrzuje prastaré heslo, že jablko nepadá daleko od stromu... Takové ty nejkrásnější pocity z dětství u mě osobně byly při čekání na dovolenou, kdy jsme ráno čekali na jistého pána, který nás vezl nejčastěji do Rokytnice nad Jizerou nebo do Janova na týdenní nebo čtrnáctidenní prázdniny. Ten pocit před odjezdem se mi zakořenil v zahrádce vzpomínek tak silně, že ještě dnes cítím tu atmosféru odjíždění, kdy se v noci nemůžeme dočkat rána a strašně se těšíme. Taky jsem se tu “atmošku” snažil převést na svou nově založenou rodinu a myslím, že jsme cítili odjezdy na dovolenou jako velkou událost všichni, já to prožívám a cítím dodnes. Je v tom i zvyklost sedět a stolovat u jednoho stolu obřadně s celou rodinou, která se přenáší z dřívějších vzpomínek na rodinné vánoce nebo jiné akce. Dětská bezelstnost je nade vše. Vůbec jsme netušili, co nás v životě čeká. Když jsme měli dostat v patnácti letech svého věku Občanský průkaz, bylo to v roce 1973 a my jsme si nedovedli představit, že bude nějaký rok 2000. Kolik nám v té době bude let a jak budeme vypadat? Dnes se píše rok 2010 a s úsměvem si na sebe vzpomínám jako na patnáctiletého kluka, který má celý život před sebou. Tolik jsme chtěli být už dospělí, dávat si v hospodě pivo a dělat si, co se nám zlíbí. Měli jsme své sny, své vzory, ideály a také pocit, že naše generace změní svět, tak jako před námi a po nás spousta dalších a dalších dospívajících mladých lidí.