Monolog o pocitech

Když začala v roce 1989 Sametová revoluce, sešli se občané našeho městečka Benátky nad Jizerou v bývalém divadélku V lázních, kde pak samozřejmě vzniklo Občanské fórum. Nedávno jsem si tu dobu nechal přehrát v hlavě a tak se mi vybavil ten sálek divadla pro děti, který nebyl až tak velký, vzpomínám si, že na pódiu byl sice stůl a židle asi pro osm lidí, ale začalo se mluvit a diskutovat ze sálu. Někdo si vzal slovo a něco řekl, pak zase jiný popsal svou účast na demonstraci 17. listopadu a vyprávěl, co se tam stalo. Nebylo to chaotické, ale nemělo to řád, což bylo dané právě tím, že se vše teprve začínalo vytvářet. Ti, co něco řekli pak přešli ke stolu na pódium, hlasováním se pak doplňovala místa, až byla místa za stolem zaplněna. Cítil jsem v té chvíli sílu svých třiceti jedna let, cítil jsem šanci taky si konečně něco říct, ale ač to se mnou hýbalo, nedokázal jsem se přihlásit s nějakou řečí nebo dokonce s tím, že by mě to lákalo také jít k onomu stolu a pak něco organizovat a být nápomocen při té úžasné atmosféře přeměny společnosti ke svobodě. Nakonec byl zvolen jakýsi výbor OF a všechno to začalo. Po několika podobných akcích takovýchto hromadných setkání, se vše začalo hýbat a já jsem se přiřadil k lidem, kteří se scházeli už jako hybná síla nových časů na Městském úřadě na zámku. Chtěl jsem něčím přispět, chtěl jsem se podílet na změnách a tak jsme s partou lidí kolem paní redaktorky místního Zpravodaje, začali vydávat cyklostylovaně různé články a zprávy na podporu právě oněch změn. Nakreslil jsem logo s rukou Victoria pro revoluční bulletin a přispíval články a názory, dělali jsme to na koleni, bylo to vzrušující. Posléze jsme začali dělat i místní Zpravodaj, nakonec jsem byl tehdy v tiskárně sazečem a tak jsem vlastně i tento Zpravodaj vytvářel kompletním zpracováním sazby nejen článků z předloh, ale i stránek a jejich tzv. lámání. Byla to krásná doba a hrozně jsem to prožíval se vším všudy. Svobodně jsme se vyjadřovali k tématům o státu, k rozdělení republiky, k věcem veřejným. Jak to tak bývá, prostě jsme táhli za jeden provaz. Pak najednou přišlo pár anonymů, nevím jestli to bylo přímo adresované mě, ale něco přišlo i našim domů. Někdo vyhrožoval dokonce i smrtí a jistě si dovedete představit klasické argumenty špíny a pomlouvání. Třeba, že jsem feťák a že nemám, co kde psát, abych si zametl před svým vlastním prahem ap. Měl jsem doma dvě malé děti a konečně jsem rázem dospěl. V tu chvíli jsem si uvědomil, že život je opravdu boj a že nic nemáme zadarmo. Žít si bezstarostně a jen se vézt, nikdy nevyčuhovat z davu, držet hubu a krok, jak se říkalo a ono to vždycky všechno nějak dopadne... To jsem najednou všechno cítil, podotýkám na nějaké malé úrovni obyčejného človíčka. Proti tomu být třeba ministrem vnitra a stát ještě stále proti praktikám bývalé STB, samozřejmě můj příklad nic neznamená, ale malá jizvička stejně zůstala. Z druhé strany jsem se musel najednou rozhodnout a vzít tu zodpovědnost na bedra, nebo se zbaběle stáhnout do kouta a tam vyčkat. Dělali jsme dál dokud bylo třeba a napsali jsme řadu článků a úvah. Vyhrožování ustalo a doba nám popoběhla. Časem se začal Zpravodaj zabývat klasickými tématy např. výstavby a všelijakými akcemi ap. a už nikdo neprahnul číst nějaké revoluční úvahy. Tak to má být. Život šel prostě dál a řešily se mnohé jiné potřebné věci. Při občasných předvolebních akcích nás s kapelou požádali, abychom zahráli na valníku pár písní. Tak jsem zahráli. Považovali jsme to za svou povinnost v tom, že jsme chtěli, aby tady nevládli zpátky komunisté. Cítili jsme znovu sounáležitost k polistopadovému vývoji. Před nějakým časem jsem byl pozván na golfové hřiště do restaurace, kde se sešli místní podnikatelé a setkali se s prezidentem Václavem Klausem. Nejsem na nějaké nošení obleků a tak jsem zvolil kompromis: sako, černé tričko a džíny. Prezident prošel ke mě mezi mnoha samozřejmě dalšími podnikateli, byl jsem mu představen a pak mi podal ruku. Zase uběhl nějaký čas a mě starému rockerovi, kterého jen tak něco nerozhodí, se začalo honit v hlavě několik myšlenek zpětně. Komu se to poštěstí, aby byl představen prezidentu republiky a ještě si s ním potřásl pravicí? Měl bych na to být hrdý a pamatovat si to po celý život. Říkávalo se tatíček Masaryk, lidé ho milovali, dodnes se o něm právem mluví s respektem, ale ta doba, kdy se projížděl parkem na koni už je dávno pryč, my jsme ji bohužel nezažili a ti co ano, již jsou v Pánu. Ta modla tatíčkovského prezidenta, který miluje lid, je historicky zachycena na černobílých filmech, na fotografiích. Historie si občas něco přikreslí, dokreslí, lidé už nepamatují, jak mezi ně tatíček Masaryk jezdil a o čem s nimi hovořil. Já jsem si podal ruku s živým prezidentem České republiky a přiznávám se, že jsem na to hrdý, protože si pana Klause velice vážím. Byly doby, kdy jsme po revoluci dostali plakáty OF Miloše Zemana, Jiřího Dientsbiera, Václava Havla, Václava Klause, Vladimíra Dlouhého... ap. Kdysi jsem se pro Havla již několik let po revoluci  popral a jednomu klukovi jsem dal pěstí, když řekl, že je Havel... Dnes mám na Václava Havla trochu jiný názor, ale vím, že sehrál jako člověk ohromnou roli v listopadových dnech i dlouho po nich. Na rozdíl od mnoha lidí jsem však dnes rád, že je mým prezidentem právě Václav Klaus. Škoda, že nemám z našeho setkání fotografii, ale i tak to byl velký zážitek. Aby to mělo na sebe návaznost, tak ve spojení s tímto vším, musím ještě napsat, že v mých jednapadesáti letech, jsem byl asi mezi cca 90 občany města Benátky oceněn Čestným uznáním. Stáli jsme na pódiu sálu Záložna ještě s mým kolegou z kapely Jirkou Rákosníkem a starosta nám předal plaketu a Čestné uznání. Na sále byla spíše starší generace lidí a náš úkol byl na konci vyhlašování ocenění zahrát s kapelou koncertíček. Když jsem se to dozvěděl, že tam budeme hrát, měl jsem z toho divný pocit, musíte hrát hodně potichu, vybrat něco, aby to nebylo třeba moc tvrdé, extravagantní... prostě jsem si představoval, co by dělali třeba Led Zeppelin, kdyby měli takto hrát jako my. Ten v uvozovkách zlej si píchne, že by nehráli a odmítli to, ten hodnej si uvědomí, že o tom všem právě píšu, že se počítám do kategorie lidí, která si je vědoma, že celou tu dobu od revoluce konkrétně tady ve městě u nás, vládne v uvozovkách skupina lidí, která prakticky začala nebo vznikla v tom malém divadýlku Lázně, kde jsme je sami zvolili, aby sedli za stůl na pódium a aby nás ostatní zastupovali. Cítím v tom jakousi loajalitu a chci tu starou partu lidí bez studu podporovat. Musím proto občas dát najevo, že já a další mě podobní v názorech, jsme jakýmisi pomyslnými pilíři, ze kterých má být ta podpora cítit, takhle jsme si to vybrali a tak by to mělo být. Znáte to, na jedné straně města je nová silnice, já tam zrovna bydlím, tak fandím starostovi. Na druhé straně však cesta není, tak jsem proti němu, vždyť toto je vše stále dokola jdoucí a pouze se opakující. Nic není nikdy zadarmo, vše má svou cenu, svůj smysl a svůj řád. Neznám přesně veškeré aktivity města a určitě by se našlo něco, na co bych nadával, ale od toho je demokracie a pokud budu chtít, mohu se ozvat. Já samozřejmě cítím rozdíl naší kapely a třeba místní kapely Becher, která hraje spíše lidovou muziku vyloženě cílenou na lidi a je ve věku starosty. My naopak děláme prostě vlastní rockovou muziku s vlastními texty, nehrajeme žádné hitovky, nekopírujeme, jsme prostě úplně někde jinde. Je to naše cesta, kterou se ubíráme a kterou jsme si sami dobrovolně vybrali. Ta cesta nebyla a není lehká a není zrovna cílená na rauty nebo firemní večírky. Neohrnuju nad ničím nos, nic nezlehčuju, jen jsme se takto nikdy třeba oficiálně se starostou o tom nebavili. Vím ale jistě, že by pochopil, jak to myslím. Byl nám kmotrem na křtu CD, dostali jsme taky příspěvek od města na výročí 25 let kapely, my o sobě prostě “víme” a to je důležitý!